cesky  english  deutsch
 Alexandrova technika v kostce

Alexandrova technika je především metodou praktickou a proto veškeré pokusy ji teoreticky vysvětlit vzbudí nejspíš u většiny lidí dojem nejasnosti a zmatečnosti, což je však pravým opakem její podstaty. Základní myšlenky techniky se nejlépe vysvětlují na nějakém praktickém případě. V tomto článku za tímto účelem použiju osobní příběh jejího zakladatele, Fredericka Matthiase Alexandra (1869-1955).

Alexander byl mladým aspirujícím hercem-recitátorem a se svým výběrem především shakespearovského materiálu, ale i vlastní produkce, vystupoval po divadlech v Austrálii a Novém Zélandu. Nicméně, velmi brzy se začal potýkat se zdravotními problémy, ohrožující celou jeho kariéru. Jednalo se o ochraptělost, slyšitelné lapání po dechu a dokonce i ztrátu hlasu. Doktoři mu nedokázali pomoci jinak, než doporučit odpočinek. Ten pomáhal, avšak jakmile se Alexander zase pustil do recitace, vrátily se i jeho problémy. To ho vedlo k odmítnutí lékařské pomoci a rozhodnutí řešit své problémy sám. Uvědomil si, že pokud se jeho stav zlepšuje odpočinkem a zhoršuje, jakmile začne znovu recitovat, musí být příčina jeho neduhu v něčem, co nevědomky dělá, ve způsobu, jakým recituje. To, jak zachází se svým tělem, působí na to, jak dobře toto tělo funguje, na jeho zdravotní stav. Neboli, jak to potom definoval, zacházení ovlivňuje fungování.

Alexander se tedy rozhodl přijít na to, co dělá špatně. Zrcadlo mu prozradilo, že když recituje, tak opravdu dělá něco, o čem neměl ani potuchy: stlačuje hrtan, zaklání hlavu dozadu a dolů, nasává dech ústy, zvedá hrudník a prohýbá záda. Tyto bezděčné pohyby pak vyvolávaly jeho ochraptělost a ztrátu hlasu. O co obtížnější a dramatičtější text se jednalo, o to zřejmější se tyto tendence stávaly. Při bližším zkoumání si ovšem všiml, že stejné tendence v menší míře doprovází i jeho běžnou řeč. Nejednalo se o nahodilý soubor symptomů, ale o celkový vzorec, jakým jeho osobnost reagovala na podněty, přání něco udělat – v daném případě to bylo přání recitovat nějakou větu. Alexander experimentálně vypozoroval, že ústředním a počátečním bodem tohoto vzorce chování bylo zaklánění hlavy dozadu a dolů, a že právě vztah hlavy a krku (páteře) představuje primární prvek každého pohybu – princip primární kontroly.

Udělal tedy správný závěr, že k vyléčení se ze svého neduhu není třeba dělat nic navíc, ale přestat dělat to, co dělal špatně, pokusit se recitovat a přitom nezaklánět hlavu dozadu a dolů, což zabrání i projevům ostatních špatných zvyků. Tento princip nedělání je pro Alexandrovu techniku velice důležitý a pojí ji s takovými spirituálními disciplínami jako buddhismus.

Nicméně, objevil, že nedělat to, co se patrně již od mladých let stalo jeho hluboce zakořeněným zvykem, je skoro nemožné. Vůbec totiž necítil, že ze zvyku zaklání hlavu dozadu i tehdy, když si myslí, že to nedělá. Naopak, nezaklánění hlavy dozadu u něj vyvolávalo pocit, že dělá něco špatně. Jeho pocit z vlastního těla byl odlišný od toho, co objektivně viděl v zrcadle. V té chvíli Alexander pochopil, že svému pocitu nesmí důvěřovat, neboli že trpíme nespolehlivým hodnocením smyslových informací.

Musel tedy na místo pocitu, jímž se běžně v životě řídíme, dát vědomou myšlenku, chtění, a dělat to, co se vyloženě příčilo jeho pocitu správnosti. Během několika měsíců či roků (Alexander nikdy neuvedl, jak dlouho mu proces objevení techniky vlastně trval) vyvinul metodu, která by mu takový postup umožňovala. Na podnět něco udělat (například říct větu) musel nejprve odmítnout reagovat běžným způsobem, musel říct „ne“ svému zvyku – utlumit jej. Poté se mohl rozhodnout, co vlastně chce a dát pokyn k tomu, co chce udělat. Nesměl ovšem zapomenout na princip nedělání, a tak měl pokyn zůstat čistě na úrovni myšlenky.

K tomu, aby toto vše mohlo být úspěšné, musel Alexander přestat ulpívat svou pozorností na to, co dělá, na cíl, který ho přitahoval (recitovat) a více se soustředit na to, jak recituje, tedy na sebe sama. K cíli se měl dostat jinou cestou, kterou vyvodil rozumem, a ne citem, a soustřeďoval se na jednotlivé etapy této cesty, a ne na kýžený cíl. V jeho případě to bylo přání netahat hlavu dozadu a dolů, ale směrovat ji dopředu a nahoru; neprohýbat, ale rozšiřovat záda; nenasávat dech ústy, ale nechat ho volně zaplnit plíce po skončení výdechu atd. Proti honění cílů postavil důraz na prostředky. Výsledkem byl pocit, že recitace se prostě děje, aniž by on u toho musel něco dělat. Alexander se mohl dále věnovat herectví bez nadbytečného úsilí, napětí a následných zdravotních problémů.

Tímto způsobem Alexander pomohl nejprve sám sobě, a pak během zbytku svého života jiným lidem v Austrálii, Anglii a Americe. I dnes, šedesát let po jeho smrti, zůstávají principy techniky stejné. Definovat Alexandrovu techniku pak můžeme například následovně: je to metoda zlepšení způsobu, jakým zacházíme sami se sebou ve všem, co děláme, cestou reedukace našeho hodnocení smyslových informací, tak aby nás místo podvědomých automatických zvyků řídilo naše vědomé chtění. Aby člověk tyto principy pochopil nejen teoreticky, je ovšem nutné, aby je aplikoval sám na sobě, na případě nějakého svého zlozvyku.

Marko Janicki, autor je učitelem Alexandrovy techniky v Praze

alexandrova-technika