cesky  english  deutsch
  Cesta hrdiny | Joseph Campbell

cestahrdinytext kopie

I. ODCHOD

1. Dobrodružství volá
Hrdinova cesta začíná, když dostane nějaký podnět, aby vykročil z prostředí svého běžného života a setkal se s neznámým.

Campbell: „První etapa mytologické cesty, kterou označujeme jako volání dobrodružství, znamená, že osud povolal hrdinu a přesunul jeho duchovní těžiště do neznámého území, mimo hranice vymezené jeho společností. Tato osudová oblast  pokladů i nebezpečí může být vyjádřena různě: jako vzdálená země, les, království pod zemí, pod vodou, nad oblaky, na tajemném ostrově, na vrcholku hory nebo v hlubokém snu; vždy však je to místo, kde jsou domovem prapodivně proměnlivé a polymorfní bytosti, nepředstavitelné utrpení, nadlidské činy a neuvěřitelné rozkoše. Hrdina se může vydat za dobrodružstvím z vlastní vůle, jako to učinil Théseus, když dorazil do otcovského města Athén a slyšel vyprávět strašné příběhy o Mínótaurovi. Do cizích krajů ho může přenést nebo vyslat laskavý nebo zlovolný zprostředkovatel, jako se to přihodilo Odysseovi, jehož po Středozemním moři hnaly větry rozzlobeného boha Poseidona. Na počátku dobrodružství může stát pouhá hloupá chyba, jako tomu bylo v pohádce o žabím králi. Někdy se člověk pouze bezcílně prochází, když vtom padne jeho pohled na nezvyklý úkaz a jeho kroky zamíří mimo obvyklou stezku.“

2. Nevyslyšené volání
Často se stává, že budoucí hrdina výzvu nejprve neuposlechne. Ať už kvůli povinnostem či závazkům, strachu či nejistotě, pocitu nepatřičnosti nebo z jiných důvodů, které ho váží k jeho stávajícímu způsobu života.

Campbell: „Ve skutečném životě se často setkáváme - a ani v mýtech to není vzácné - s případem nevyslyšeného volání. Vždy je totiž možné popřát sluchu jiným zájmům. Odmítnutím výzvy se dobrodružství promění ve svůj vlastní opak. Člověk je uzavřen za hradbou nudy, usilovné práce nebo „kultury", ztrácí sílu nezbytnou pro velké kladné činy a stává se obětí, již je třeba zachránit. Jeho kvetoucí země se  stává vyschlou a kamenitou pustinou a jeho život pozbývá smyslu dokonce i tehdy,  jestliže se mu podaří - stejně jako králi Mínóovi - s vynaložením nesmírného úsilí vybudovat proslulou říši. Každý dům, který postaví, bude domem smrti: labyrintem, kam ukryje svého Mínótaura. Nemůže dělat nic jiného než vytvářet další a další problémy a očekávat postupný nástup vlastního rozpadu."

3. Nadpřirozená pomoc
Jakmile přijal hrdina výzvu a vydal se na cestu, ať už vědomě či nevědomě, objevují se jeho průvodci či magičtí pomocníci. Většinou ho obdarují jedním či více talismany nebo předměty, které mu budou během jeho cesty k užitku. 

Campbell: „ Ti, kdož vyslyšeli volání, se na své cestě za dobrodružstvím nejprve setkají s ochráncem (často to bývá chudá stařenka nebo stařec), který poutníkovi daruje amulety působící proti nepřátelským silám, jež musí překonat … Popisovaná postava představuje laskavou a ochrannou moc osudu. Je ujištěním a příslibem, že rajský klid, který jsme poznali v mateřském lůně, není ztracen, že pomáhá současnosti a zůstává v minulosti i v budoucnosti (je alfou a omegou). Všemohoucnost je sice zdánlivě ohrožena zásadními přechody a životními zklamáními, ale ve svatyni srdce a dokonce i v neznámých rysech světa je vždy a navždy přítomna ochranná síla. Člověk musí pouze vědět a věřit a věční ochráncové se objeví. Jakmile hrdina uposlechne volání a pokračuje v cestě tak,  jak si to vyžadují okolnosti, zjišťuje, že má na své straně všechny síly nevědomí. V jeho nesmírném úkolu mu pomáhá sama matka příroda. Dokud jsou hrdinovy činy v souladu s tím, k čemu je připravena jeho společnost, zdá se, že hrdina drží prst na velkém rytmu historického dění.“

4. Překročení prvního prahu
To je okamžik, kdy se hrdina skutečně vydává na dobrodružnou cestu. Opouští hranice známého světa a vstupuje do neznámých a nebezpečných oblastí, kde platí nová a dosud nepoznaná pravidla a omezení. 

Campbell: „Hrdina kráčí vstříc svému dobrodružství společně se zosobněním svého osudu, jež ho vede a pomáhá mu, a přichází na samý okraj pásma cizí mocnosti, kde se setkává se „strážcem prahu". Strážci hlídají svět ve všech čtyřech směrech – a také shora a zdola – a označují tak hranice hrdinových současných možností či jeho životní horizont. Za nimi se rozprostírá temnota, neznámo a nebezpečí. Stejně jako je dítěti nebezpečná oblast mimo rodičovský dohled, na příslušníka kmene číhá nebezpečí mimo dosah jeho společnosti. Průměrný člověk je více než spokojen, je dokonce pyšný na to, že zůstává uvnitř vyznačených hranic. Má všechny důvody obávat se prvního kroku do neznáma. Právě proto musel Kolumbus naléhat na své námořníky a přesvědčovat je jako malé děti, neboť překračovali horizont středověkého myšlení – plujíce, jak se alespoň domnívali, na nekonečný oceán obklopující celý vesmír, jenž se podobá mytologickému hadu požírajícímu vlastní ocas – a báli se leviatanů, mořských panen, dračích králů a jiných mořských nestvůr … Stejně jako stoupá dým z obětin skrze sluneční bránu, právě tak prochází hrdina zdmi tohoto světa, osvobozen od svého ega. Své ego ponechává zachyceno v tenatech Lepkavých chlupů a jde dál. “

5. V břiše velryby
Břicho velryby je metafotou hrdinova úplného odloučení od známého světa a jeho starého "já". Tím, že dospěje až sem, ukazuje své odhodlání uskutečnit vlastní transformaci.

Campbell: „Představu, že překročení magického prahu je přechodem do oblasti znovuzrození, symbolizuje všeobecně rozšířený obraz břicha velryby. Hrdina si nepodrobí mocnosti číhající na prahu, ani se s nimi neusmíří, ale pohltí ho neznámo. Zdá se, že hrdina zemřel … Právě popsaný motiv klade důraz na skutečnost, že překročení prahu je jistou formou sebezničení. Hrdina neputuje ven a za hranice viditelného světa, ale dovnitř, aby se později znovu zrodil. Zmizení odpovídá vstupu věřícího do svatyně, kde si znovu uvědomí, kým a čím je, totiž prachem a popelem, není-li nesmrtelný. Vnitřek chrámu, břicho velryby a nebeská krajina za, nad a pod hranicemi tohoto světa jsou totožné. Právě proto hlídají a lemují přístupové cesty a brány chrámů obrovské obludy: draci, lvi, zabíječi zlých duchů s obnaženými meči, rozlícení skřeti, okřídlení býci. Jsou to strážci brány, jejichž úkolem je odradit od vstupu každého, kdo není schopen pojmout ušlechtilý klid panující uvnitř. Dokládají také skutečnost, že při vstupu do chrámu prochází poutník jistou proměnou. Jeho světská podstata zůstává vně; poutník se jí zbavuje stejně, jako had svléká svou kůži. Jakmile vkročí dovnitř, lze tvrdit, že pro daný okamžik zemřel a vrátil se do lůna světa, do pupku světa, do pozemského ráje. Samotná skutečnost, že ve fyzickém smyslu může kdokoli projít kolem chrámových strážců, nijak nesnižuje jejich význam, neboť jestliže vetřelec nedokáže svatyni pojmout, potom ve skutečnosti zůstává mimo ni. Každý, kdo není schopen bohu porozumět, jej chápe jako ďábla, což mu znemožňuje přístup k němu. Vstup do svatyně a sestup do útrob velryby jsou tedy obrazně řečeno stejným dobrodružstvím, neboť obojí je skutkem obnovujícím život a dodávajícím mu nový smysl.“


II. INICIACE

1. Cesta zkoušek
Cesta zkoušek představuje množství zkoušek a strastí, kterými musí hrdina projít, aby započal svou proměnu. Často se stává, že v některých zkouškách nejprve neuspěje. 

Campbell: „Jakmile hrdina překročí práh, vstoupí do snové krajiny podivně proměnlivých 
a dvojznačných tvarů, kde musí obstát v řadě zkoušek. Je to nejoblíbenější fáze mytických dobrodružství, odrážející se ve světových literárních dílech o zázračných zkouškách a utrpeních. Hrdinovi jsou ku pomoci rady, amulety a tajní činitelé nadpřirozeného pomocníka, jehož potkal před vstupem do neznámých končin. Někdy si také hrdina poprvé uvědomí, že existuje vlídná moc, jež mu usnadňuje jeho nadlidský úkol … Tvrdá zkouška je prohloubením problému prvního prahu, na vážkách stále leží nezodpovězená otázka: Může ego usmrtit samo sebe? Hydra obklopující hrdinu má totiž mnoho hlav, namísto jedné uťaté vyrostou dvě nové a děje se to tak dlouho, dokud se na zmrzačené pahýly nepoužije vhodná smrtící látka. Původní odchod do země zkoušek představuje pouze začátek dlouhé a skutečně nebezpečné cesty za vítěznou iniciací a za okamžiky osvícení. Nyní je třeba pobít draky a překonat nečekané překážky – znovu, znovu a znovu. Mezitím na hrdinu čeká množství dílčích vítězství, pomíjivých extází a letmých pohledů na nádhernou krajinu.“

2. Setkání s bohyní
To je okamžik, kdy se člověk setkává se všemocnou, všezahrnující a bezpodmínečnou láskou, jakou zažívá šťastné dítě ve vztahu ke své matce. Jedná se o velmi důležitý moment, který je často znázorněn nalezením osoby, kterou hrdina zcela miluje.

Campbell: „Závěrečné dobrodružství, kdy jsou překonány všechny překážky a poraženi všichni obři, je obvykle líčeno jako mystická svatba vítězného hrdiny-duše s bohyní-královnou světa. Je to rozhodující okamžik na nejhlubším dně, na samém vrcholu, na nejzazším okraji země, v centrálním bodě kosmu, v nejsvětější svatyni chrámu nebo v temnotě nejhlubší komnaty srdce…
     V obrazné mytologické řeči představuje žena vše to, co lze poznat. Hrdina je ten, kdo přichází za poznáním. Postupně prochází jednotlivými stupni zasvěcení, jež přináší život, a podoba bohyně podstupuje v jeho očích řadu proměn: nikdy nemůže být větší, než je on sám, ale přesto může vždy přislíbit více, než hrdina  dokáže pochopit. Bohyně ho vábí, vede a vyzývá, aby roztrhal své okovy. Dokáže-li se hrdina vyrovnat s jejím poselstvím, potom bude ona dvojice - ten, kdo zná, a ten, kdo je znám - zbavena veškerých omezení. Zena je průvodcem na cestě k vznešenému vrcholu smyslného dobrodružství. Zrak s nedostatečnou rozlišovací schopností ji vykazuje do podřadného postavení, zlovolný zrak jí svou neznalostí přisuzuje banalitu a ošklivost. Chápavý zrak ji však vysvobodí. Hrdina, který dokáže chápat ženu takovou, jaká je, bez přehnaného rozruchu, ale s laskavostí a důvěrou, jakou ona potřebuje, je možným vtělením boha a králem jejího stvořeného světa … Setkání s bohyní (která je vtělená v každé ženě) je závěrečnou zkouškou, jíž je zapotřebí ke zjištění, zda je hrdina oprávněn získat dobrodiní lásky (láska: amor fati), což je život prožívaný jako schránka věčnosti.“ 

3. Žena jako svůdnice
V této fázi zažívá hrdina pokušení, často fyzické či smyslné povahy, které ho může svézt z jeho cesty. Nemusí jej nutně představovat žena. Žena je zde metaforou tělesných a materiálních potěšení světa. 

Campbell: „Podstata nečekané obtížnosti spočívá ve skutečnosti, že naše vědomé představy o tom, jaký by měl být život, se jen zřídkakdy shodují s tím, jaký ve skutečnosti je. Odmítáme plně připustit onu ctižádostivou, sobeckou, páchnoucí, masožravou a chlípnou horečku, která je samou podstatou organického života. Místo toho raději předstíráme, přikrášlujeme a vysvětlujeme. Namlouváme si, že 
všechny vlasy v polévce a klacky pod nohama zavinil někdo druhý, nepříjemný neznámý. Když se nám však nečekaně rozbřeskne nebo jsme nuceni si uvědomit, že vše, co děláme a na co myslíme, je bezpodmínečně poskvrněno pachem masa, potom nezřídka pociťujeme odpor a hnus: život, životní skutky, životní orgány a zejmé­na žena jako velký symbol života se pro čistou, čistější, nejčistější duši stávají nepřijatelnými.“

4. Usmíření s otcem
V této fázi je hrdina konfrontován a iniciován čímkoli, co představuje absolutní moc v jeho životě. V mnoha mýtech a příbězích je to otec nebo otcovská figura, která má moc nad životem a smrtí. Je to ústřední moment na cestě. Všechny předchozí stupně cesty směřovaly k tomuto momentu a následující stupně se od něj odvíjejí. Přestože je tento stupeň nejčastěji symbolizován setkáním s nějakou mužskou bytostí, nemusí to být nutně muž, ale někdo či něco s obrovskou mocí.

Campbell: „Usmíření není ničím více než opuštěním dvojí obludy, která vznikla v samotném jedinci. Je třeba opustit draka považovaného za boha (superego) a draka považovaného za hřích (potlačené id). To však vyžaduje oprostit se od ega samotného, což je právě obtížné. Člověk musí věřit, že otec je milosrdný, a spolehnout se na jeho milosrdenství. S tím se střed víry posouvá mimo sevřený šupinatý kruh ďábelsky mučivého boha a strašliví obři zmizí. Právě v této těžké zkoušce může hrdina čerpat naději a důvěru od nápomocné   ženské postavy, jejíž magie (kouzla s pylem nebo mocná přímluva) ho chrání při všech hrozivých prožitcích otcovy iniciace, která drtí ego. Neboť nelze-li důvěřovat děsivé tváři otce, potom musí člověk svou víru soustředit jinam (Pavoučí žena, Požehnaná matka). S důvěrou v podporu překoná člověk krizi, aby nakonec zjistil, že otec a matka zrcadlí jeden druhého a jsou ve své podstatě totožní. Úkolem hrdiny, který se hodlá setkat s otcem, je otevřít přes všechen strach svou duši natolik, aby dozrál k pochopení, že všechny ohavné a šílené tragédie tohoto nekonečného a nemilosrdného vesmíru mají svůj smysl ve vznešenosti bytí. Hrdina přesáhne život s jeho podivnou slepou skvrnou a na okamžik se pozvedne k bleskovému pochopení zdroje. Spatří tvář svého otce, porozumí – a otec a syn se smíří.“  


5. Apoteóza
Když někdo fyzicky zemře, nebo zahubí své "já", aby žil v duchovním smyslu, překoná dichotomii protikladů a dostane se do stavu božského vědění, lásky, soucitu a štěstí. V méně duchovním smyslu se jedná o období odpočinku, míru a naplnění, jež předchází hrdinovu návratu. 

Campbell: „Ti, kdož poznali nejen to, že věčné leží v nich samých, ale též že oni sami i všechno kolem je věčné, přebývají v hájích splněných přání, pijí nektar nesmrtelnosti a naslouchají všude neslyšné hudbě věčné harmonie.“

6. Nejvyšší dobrodiní
Nejvyšší dobrodiní představuje dosažení cíle cesty. Je to to, co se člověk vydal hledat. Všechny předchozí kroky jej připravovaly a očišťovaly pro tento okamžik. V mnoha mýtech je nejvyšší dobrodiní něčím transcendentním – elixírem života, pohárem nesmrtelnosti či svatým grálem.

Campbell: „Bohy a bohyně je potom třeba chápat jako ztělesnění a současně strážce elixíru nepomíjivého Bytí, ale nikoli jako to nejvyšší v jeho prvotním stavu. Hrdina tedy skrze své obcování s nimi hledá nikoli je samotné, ale jejich milost, tedy sílu jejich podpůrné podstaty. Jedině tato zázračná energie a podstata je nepomíjivá; jména a podoby bohů, kteří ji vždy ztělesňují, šíří a reprezentují, podléhají vzniku a zániku. Toto je zázračná energie hromů a blesků Diových, Jahveho a nejvyššího Buddhy, plodnost Viracochova deště, ctnost hlásaná vyzváněním zvonů při mešním proměňování a světlo nejvyššího osvícení světců a mudrců. Jeho strážci se odváží seslat je pouze na náležitě vyzkoušené a osvědčené jedince.“



III. NÁVRAT

1. Odmítnutí návratu
Když hrdina nalezl nejvyšší štěstí a osvícení v jiném světě, může se zdráhat navratu do běžného světa, aby tam předal ono dobrodiní svým bližním.

Campbell: „Až hrdinská výprava dospěje ke svému konci, ať už formou proniknuti ke zdroji, nebo díky milosti ženské, mužské, lidské nebo zvířecí bytosti, musí se hrdina vrátit se svou život proměňující trofejí. Pravidla monomýtu vyžadují uzavřený kruh: hrdina nyní musí přinést runy moudrosti, zlaté rouno nebo spící princeznu zpět do království lidí, kde jeho dobrodiní může přispět k obnově společenství, národa, planety nebo deseti tisíc světů. Hrdina se však často zdráhá přijmout takovou odpovědnost. Dokonce i Buddha po svém triumfu váhal, zda je jeho poselství vůbec sdělitelné. Víme o tom, že někteří světci při své nadpozemské extázi skonali. Je mnoho hrdinů, kteří se navždy usídlili na požehnaném ostrově nestárnoucí Bohyně nesmrtelného bytí.“


2. Kouzelný útěk
Stráží-li kýžený poklad strážili nějací žárliví bohové, musí někdy hrdina se získanou trofejí uprchnout. Únik může být stejně dobrodružný a nebezpečný jako samotná cesta za pokladem.

Campbell: „Jestliže hrdina ve svém triumfu získá požehnání bohyně nebo boha a je mu výslovně uloženo vrátit se na zem s určitým elixírem, který má obnovit společnost, potom jeho nadpřirozený ochránce ze všech sil podporuje závěrečnou část jeho cesty. Pokud však byla trofej získána proti vůli jejího strážce, nebo pokud hrdinovo přání vrátit se zpět vyvolalo odpor bohů či démonů, potom se poslední fáze mytologického kruhu stává rušným a často i komickým stíháním. Útěk mohou znesnadnit podivuhodné překážky a kouzelné úniky.“

3. Záchrana z venčí
Tak jako potřeboval hrdina pomoc a vedení na cestě tam, mnohdy potřebuje pomocníky a zachránce i na cestě zpět do běžného života; zvláště tehdy, je-li oslabený nebo raněný.

Campbell: „Hrdina se může ze své nadpřirozené cesty vrátit s pomocí přicházející zvenčí. Jinými slovy, svět si pro něj přijde a odvede ho. Není totiž snadné vzdát se bla­ženosti hlubokého spánku ve prospěch rozptýlení sebe samého v bdělém stavu. „Kdo by toužil po návratu," čteme, „zbavil-li se světa? Byl by pouze tam." A přesto, dokud je člověk naživu, život volá. Společnost žárlí na ty, kdož pobývají mimo ni, a přijde zaklepat na dveře. Ne-li k tomu hrdina ochoten, potom utrpí narušitel těžký otřes. Pokud se však povolaný pouze zdržel – uvízl v blaženém stavu dokonalého bytí (který připomíná smrt) – podaří se jeho „záchrana" a dobrodruh se vrací zpět.“


4. Překročení prahu návratu
Smyslem návratu je uchovat si moudrost nabytou během cesty, integrovat ji do lidského života a sdílet ji s ostatními.

Campbell: „Oba světy — božský a lidský — si lze představit pouze jako vzájemně odlišné; liší se jako život a smrt, jako den a noc. Hrdina se vydává z krajiny, kterou známe, na dobrodružnou cestu do temnot. Tam zažívá své dobrodružství, nebo se nám tam prostě ztrácí, dostává se do vězení či do nebezpečí. Jeho návrat je pak popisován jako návrat z onoho světa. Přesto však platí – a to je zásadní klíč k porozumění mýtům a symbolům – že ona dvě království jsou ve skutečnosti jedním. Říše bohů je zapomenutý rozměr známého světa. Probádání tohoto rozměru – ať už chtěné, či nechtěné  je nejhlubším smyslem hrdinova skutku. Jeho bytost se s hrůzou vstřebá do něčeho, co dříve bývalo výhradně "jiné", a současně s tím zmizí hodnoty a rozlišení, jež se v běžném životě zdají důležité. Pro nezpůsobilé duše může veškerá váha transcendentální zkušenosti spočívat právě v této hrůzné ztrátě individuality, jak o tom vyprávějí příběhy o lidožroutských obryních. Duše hrdiny jde však směle dál a zjišťuje, že se šeredné babizny proměnily v bohyně a draci v hlídací psy bohů. Z hlediska normálního bdělého vědomí však přesto musí stále přetrvávat jistá matoucí rozporuplnost mezi moudrostí vynesenou z hlubin a uvážlivostí, jež bývá obvykle užitečná v každodenním životě. Proto obvykle dochází k odluce oportunismu od ctnosti a k následné degeneraci lidské existence. Mučednictví je pro světce, ale obyčejní lidé mají své instituce, jež nelze ponechat růst jako dříví v lese. Dobrodiní přinesené z transcendentních hlubin se ihned podrobí zničující racionalizaci, a nastává naléhavá potřeba, aby další hrdina přinesl oživení světu.
     Ale jak znovu učit něco, co se po celá tisíciletí uvážlivé pošetilosti lidského rodu správně vyučovalo, a co bylo nesčetněkrát znovu a znovu nesprávně chápáno? Právě to je hrdinovým posledním a nejobtížnějším úkolem. Jak vnést do jazyka denního světa názory pocházející z temnot a vzpírající se naší řeči? Jak na dvourozměrném povrchu znázornit trojrozměrný tvar, jak pomocí trojrozměr­ných obrazů vyjádřit mnohorozměrný význam? Jak pomocí výrazů „ano" a „ne" popsat zjevení, pod jejichž náporem se každý pokus definovat dvojice protikladů proměňuje v marnost? Jak sdělit poselství o všeobjímající prázdnotě lidem, kteří trvají na výlučném svědectví svých smyslů?

     O obtížnosti tohoto prahu, jehož překročením se hrdina vrací zpět do života, svědčí mnoho nezdarů. Prvním problémem navracejícího se hrdiny je přijmout jako skutečnost pomíjivé radosti a smutky, banality a hlučné necudnosti života poté, kdy prožil hluboce uspokojující pocity naplnění. Proč se znovu vracet do takového světa? Proč se pokoušet, aby muži a ženy stravovaní svou vášní uvěřili v prožitek transcendentální blaženosti? Sny, jež se v noci zdály závažné, mohou na denním světle vypadat pošetile, a právě tak básník a prorok může před zraky střízlivých soudců vypadat jako idiot. Je snadné přenechat celou společnost ďáblovi a uchýlit se zpět do nebeského příbytku, zavřít dveře a udělat to rychle. Pokud však mezitím nějaký duchovní porodník natáhl přes ústupovou cestu šimenawu, potom se už nelze vyhnout námaze spojené s vysvětlováním věčnosti v čase a vnímáním času ve věčnosti.“

5. Pán obou světů
Tento stupeň je obvykle ilustrován transcendentními hrdiny, jakými jsou Buddha či Ježíš. V případě lidského hrdiny se může jednat o nalezení rovnováhy mezi materiálním a duchovním světem. Člověk se stane kompetentním a spokojeným jak ve vnějším, tak i ve vnitřním světě.  

Campbell: „Svoboda překračovat hranice obou světů, putovat z perspektivy časových zjevení ke zjevením hlubinných příčin a zpět a přitom nesmísit zásady jednoho světa se zásadami druhého, ale dovolit, aby mysl na základě jednoho světa poznala ten druhý – to je dáno mistrovi. Kosmický tanečník, jak prohlašuje Nietzsche, nespočívá těžce na jediném místě, ale lehce a vesele se obrací a skáče z jednoho místa na druhé. V jednom okamžiku lze hovořit pouze z jednoho místa, což však neznehodnocuje postavení ostatních … Smysl je naprosto jasný: je to smysl veškeré náboženské praxe. Jedinec se pomocí vytrvalých psychologických cvičení zbavuje všech vazeb na svá osobní omezení, na své specifické povahové rysy, své naděje a obavy, nebrání se již vlastnímu sebezničení, jež je nutným předpokladem znovuzrození v pravdě, a tak konečně dozrává k velkému smíření. Jeho osobní ctižádost se dokonale rozplynula, již se nesnaží žít, ale vědomě se podvoluje všemu, co se v něm může chtít odehrát. Stává se takříkajíc anonymním. Zákon v něm žije s jeho bezvýhradným souhlasem.“


6. Svoboda žít
Mistrovství vede k osvobození se od strachu ze smrti, což poskytuje svobodu žít. Někdy se hovoří jako o žití v přítomnosti, namísto předjímání budoucnosti a lítosti nad minulostí. 

Campbell: „Co je tedy výsledkem zázračného přechodu a návratu?  Bitevní pole je symbolem života, kde každý tvor žije ze smrti jiných tvorů. Uvědomění nevyhnutelné životní viny může natolik ranit srdce, že se člověk – stejně jako Hamlet nebo Ardžuna – začne zdráhat takový život žít. Na druhé straně si však člověk může s většinou nás ostatních vymyslet falešnou, posléze neoprávněnou představu o sobě samém jako o výjimečném zjevu, který není na rozdíl od druhých zatížen vinou. Jeho nevyhnutelná hříšnost je totiž ospravedlněna jeho dokonalostí. Takovéto pokrytectví vede nejen k nepochopení sebe samého, ale také povahy lidstva a vesmíru. Cílem mýtu je usmířit individuální vědomí s univerzální vůlí, a rozptýlit tak potřebu zmíněné nevědomosti o životě. Podaří se to tehdy, když poznáme, jaký je vskutku vztah mezi pomíjivými časnými jevy a nepomíjivým životem, který žije a zmírá ve všem.
     Je-li člověk ve světě činů dychtivý spatřit výsledky svých skutků, ztrácí svou soustředěnost na principy věčnosti, avšak ponechá-li své skutky a jejich ovoce na kolenou živoucího Boha, je jejich prostřednictvím osvobozen – stejně jako obětováním – od pout moře smrti. „Proto vždy bez ulpívání konej činy, které je třeba vykonat ... Svěř všechny své činy mně a s myšlením zaměřeným na prazáklad já chladnokrevně bojuj,  jsa prost přání i pocitu vlastnictví.“
     Hrdina zápasí o to, co se děje, nikoli o to, co se událo, protože jest. "Dříve než byl Abraham, JÁ JSEM." Nezaměňuje zdánlivou neměnnost v čase za stálost Bytí. Nebojí se, že by změna, kterou nese příští okamžik (nebo to, co je „jiné"),  mohla tuto stálost ohrozit. "Podobu tutéž nic nemívá dlouho a příroda sama, věcí všech obnovitelka, se trvale mění a mění. Nic též ve světě celém, mně uvěřte, nepřijde nazmar, vše jen mění svou tvář."“


►► 
Workshop: Hledání vize a cesta hrdiny