cesky  english  deutsch
Jediný gram kontaktu s klientem je důležitější než tuna odborného vedení
Rozhovor s Gabrielou Hoppe o biosyntéze
Jan Honzík pro Magazín Maitrea (prosinec 2013, nezkrácená verze)

Gabriela Hoppe je německá psychoterapeutka a uznávaná odbornice v psychoterapii zaměřené na tělo. Začínala jako sociální pedagožka a arteterapeutka, později absolvovala výcvik v biosyntéze u jejího zakladatele Davida Boadelly a jeho ženy Silvie. Působí jako lektorka a supervizorka biosyntézy v Německu, Švýcarsku, Brazílii, Izraeli, USA a v České republice. Gabriele je spoluzakladatelkou Německého institutu pro akupunkturu, kde také přednáší. Ve své soukromé praxi se věnuje také prenatální a perinatální psychologii.

Gabriele, jak jste se dostala k biosyntéze? gabriele-hoppe-biosynteza
Začínala jsem jako sociální pedagožka, potom jsem pracovala jako arteterapeutka. S vlastními osobními tématy jsem chodila na terapii a můj terapeut mi tehdy doporučil biosyntézu. Prošla jsem úvodním výcvikem a potom se zapsala do dlouhodobého výcviku pod vedením Davida a Silvie Boadellových. Byl to přesně ten mezičlánek, který jsem potřebovala ve své sociální a arteterapeutické práci i v osobním životě. Měla jsem pocit, že to do sebe od začátku všechno krásně zapadá a rezonuje.

Co se vám na biosyntéze líbilo? Které principy pro vás byly nejdůležitější?
Nejdůležitějším pro mne byl princip respektování klienta. Respektování jeho vlastních cest k řešení problémů. Klient sám nejlépe pozná, co je pro něj dobré, terapeut přitom poskytuje nástroje a podporu a připravuje možnosti, jak k takovému poznání dospět. To pro mne byl klíčový  aspekt. Respekt ke klientovi a empatický kontakt. Učili nás, že máme upřednostnit kontakt před strukturou. Jednoduchá věta, která pro mě vysvětluje vše. V životě jsem se setkávala s tím, že to bylo obráceně, že lidská bytost byla vnímána až skrze nějakou strukturu. Ale to bylo tak nějak divné. Pokud upřednostňuji kontakt s druhým člověkem před strukturou, otevírám přitom své srdce. A o tom to, myslím, je.

Takže na prvním místě je kontakt s klientem…
Ano, je to tak. David rád opakoval, že jediný gram kontaktu s klientem je důležitější než tuna poskytovaného vedení. A to bych řekla, že je na všech úrovních to nejdůležitější. Při práci s klientem nejde o ani tak o to, že bychom měli něco konkrétního dělat, ale o vytvoření otevřené atmosféry, bez posuzování. Společně hledáme, co bylo dosud skryto za tím, co víme.  

Skryto za tím, co víme?
Ano. Když přicházíme do terapie, přicházíme kvůli problematickým situacím, do kterých se dostáváme. Ty známe, to víme. A protože je nechceme opakovat, hledáme něco nového. A to můžeme objevit jak v rámci těch obtížných situací, tak mimo ně. To jsou klíčové principy biosyntézy.

A pak je tu oblast práce s tělem. Můžete mi ji více přiblížit?
Základním aspektem biosyntézy při práci s fyzickým tělem je, že kromě kognitivní paměti existuje i paměť buněčná, zakotvená v těle. Učíme se, jak s touto pamětí, s touto moudrostí těla navázat kontakt a jak ji využívat. David tomu říká „postoj duše“. Jedná se o reprezentace esence nebo duše v těle. My tyto postoje, nebo jakési signály těchto postojů hledáme.

Když říkáte postoje, jedná se doslova o to, jak například sedíme nebo chodíme?
Přesně. Jde o to, jak se pohybujeme, jak chodíme. S jakým postojem jsme do terapie přišli a jak to vypadalo, když jsme objevili něco nového. Tyto postoje jsou podmíněné a mění se. My je při terapii objevujeme a pracujeme s nimi.

Existuje nějaká typologie související s těmito postoji a pohyby těla?
Existují určité vzorce držení těla, to znáte, jde o to, jak držíme ramena, hlavu a podobně. Ale je důležité, a pro biosyntézu typické, abychom člověka podle těchto vzorců neposuzovali. Je to spíš naopak, vnímáme je jako strategie, které jsou pro něj v životě nějak užitečné. A z toho se potom terapie dál odvíjí.

A jak může objevení takové strategie klientovi pomoci?
Prvním krokem je potvrzení daného postoje. Akceptujeme ten postoj, který tam je, ať je jakýkoli. Oceňujeme to, co nám v životě přináší. A pak pracujeme s tím, že jsou i jiné možnosti. Neodsuzujeme se, netrestáme, nedáváme žádné nálepky, spíše oceníme význam toho, co jsme dvacet nebo třicet let dělali, a pak hledáme nové možnosti.

Jak souvisí biosyntetická práce s tělem s čakrami?
Čakry jsou energetická centra, kterými proudí energie. Energii i proudění nacházíme i jinde v těle. Jde tedy o propojení, integraci proudění energie v těle a uvnitř těchto energetických center. V těle je to propojené, ne oddělené. Jsou to části jednoho celku, v nejširším slova smyslu. Když pozorujete to proudění, jde o proudění v čakrách, tedy energetických centrech, ve svalech, v krvi, lymfatickém systému i v mozku. Vše je to propojené.

A jakým způsobem diagnostikujete bloky, které tomuto proudění brání? Jak poznáte, kde takový blok je?
Jedním ze způsobů, jak lze jednoduše najít energetické bloky, je pozorovat dýchání a jeho rytmus. Pokud energie plyne, dýcháme více. Buď hlouběji, nebo rytmičtěji, nebo plynuleji. A to lze snadno pozorovat. Ale nejde ani tak o pozorování ve smyslu sledování toho, co člověk dělá, spíše jde o pozorování a současné  poskytování prostoru, aby k tomu mohlo dojít. Dýchání je z tohoto hlediska základním nástrojem.

Takže vy během rozhovoru s klientem pozorujete, jak dýchá?
Ano, pozoruji, jak dýchá, a všímám si gest, která dělá. Ale není to o posuzování jeho gest, jde o to, že při sdílení určitých témat dělá nějaké specifické pohyby. Není to tak, že by každé gesto neslo jednoznačný význam. Spíše pozoruji, jaká gesta klient dělá a snažím se dostat s nimi do kontaktu. Někdy klientům nabízím, aby si vyzkoušeli gesta naprosto opačná těm, která používají. Někdy to úplně změní jejich způsob vnímání. Není to lehké vysvětlit. Ale jakmile jste v tom, a to je pro biosyntézu specifické, je to o zkoumání toho, co tam je. Většinou to funguje tak, že v okamžiku, kdy energie začíná proudit, změní klient svůj tělesný postoj, usměje se, nějakým způsobem se pohne… A to je signál, že se něco děje.

Máte nějaké nástroje a způsoby, jak pracovat s jednotlivými čakrami a částmi těla?
Ve výcviku se učíme, jak zacházet s jednotlivými čarami a jak v nich ovlivnit cirkulaci energie. Je to vlastně taková meditace na energetickou cirkulaci. Důležité je i to, že klient může tato cvičení provádět sám doma. Existuje komplexní metoda, jak propojit všechna energetická centra v těle a podpořit tak proudění energie či ovlivnit nějaký konkrétní aspekt v klientově životě. Cvičení doma napomáhá stabilizovat proces změny a rozšiřuje prostor, ve němž vznikají nové vhledy do situace. Líbí se mi na tom, že klient není závislý na přítomnosti terapeuta.

A jak klient pozná, že postupuje správně? Je to tak, že pokud je to příjemné, děláme to dobře?
Obecně můžeme říci, že příjemné to je tehdy, když dochází k plynutí. Pokud je to nepříjemné, je tam pravděpodobně nějaká stagnace. A my se snažíme narušené plynutí znovu obnovit a umožnit propojení jednotlivých částí celku.

Můžete vysvětlit, jak napomáháte tomu propojení jednotlivých částí?
Ano. Víte, jak funguje například akupunktura? Akupunktura pracuje s určitými body v těle. Jsou to energetická centra a práce s nimi napomáhá obnovit volné proudění energie v těle. Biosyntetická  práce s energetickými oblastmi v těle funguje na podobném principu. Jako terapeut se naučíte, jak tyto energetické struktury fungují a klientům pak pomáháte ovlivnit proudění energie v určité specifické situaci. Oni to potom třeba týden cvičí a při dalším setkání mluvíme o tom, jaké to bylo a jak se cítí.

Biosyntéza tedy používá především intervence na tělesné úrovni?
Při terapii používáme intervence na tělesné úrovni a klient pak cvičí sám doma. Při setkání dostane instrukci, kterých míst se dotknout, kudy má proud energie vést a cvičit může pak sám. Mohu to s ním dělat já, mohu například navrhnout, které místo v těle integrovat, ale klient může najít také vlastní způsob, jak nastolit ve svém těle rovnováhu.

Integrovat nějaké místo v těle znamená zaměřit se na něj, dotknout se ho pozorností, přijmout pocity, které tam jsou, a to je vše?
To je vše. Jdete do nějakého místa v těle, navážete s ním kontakt, přijmete to, co tam je, a jdete dál, podíváte se, jaké to je na tom dalším místě, a tak dál. Ráda tento postup přirovnávám k plynutí řeky. Představte si, že uprostřed řeky jsou kameny, které její volné plynutí nějak blokují. Odstraníme kámen a řeka plyne, odstraníme další a opět plyne. Další kámen se potom třeba odplaví sám, protože proud je tak silný, že nám ulehčí další práci. Tohle je princip sebeléčení. A ten mám velmi ráda a vidím, že dokáže velké věci.

Vy také pracujete s prenatální zkušeností člověka. Jak se k této zkušenosti v terapii dostáváte?
Hlavně skrze pohyb, protože na úrovni buněčné paměti naše tělo ví, jaké to bylo, pamatuje si to. Na kognitivní úrovni si to nepamatujeme, ale tělo je schopné rozvzpomenout se. Máme na to nástroj, kterému říkáme motorická pole. Jsou to základní pohyby, které v prenatálním stavu, v děloze matky dělá každé dítě. Můžeme využít těchto pohybů a pozvat tak klienta k navození změny.

Dá se říci, že určité části buněčné paměti těla dál věří tomu, že se stále nacházíme v té samé situaci. Například depresivní matka nosí miminko, a to spolu s ní zažívá depresi. Odpovídající tělesné napětí se ukládá do jeho tělesné paměti a část jeho systému zůstává s tímto napětím v kontaktu i v budoucnu. A nedokáže se od něj odpoutat. Po třiceti letech už ale nejste v prenatálním stádiu a existují možnosti, jak pomocí pohybu dojít k vlastnímu vhledu, že je možné se od těch starých vzorců odpoutat. A obecně lze říci, že toto není možné na kognitivní úrovni, protože kognitivní paměť nemá takovou kapacitu.

A o jaký druh pohybů se vlastně jedná?
V podstatě jde o to, aby si klient našel své vlastní pohyby. Představte si například, že v určité situaci vaše tělo reaguje tak, že se ruka svírá v pěst. V tu chvíli mohu nabídnout gesto opačného charakteru. Jaké jiné gesto by to chtělo? Tohle? Vidím, že pohybujete hlavou. V terapii bych na to poukázala. Jde o otevření se tomu, co klient prožívá, o jeho individuální reakci na to, co při pohybech prožívá, a jeho reakci na to, co se změnilo. Procházíme procesem změn v pohybech a řídíme se přitom prožíváním klienta. Nějaké změny v pohybech, nějaký směr můžeme navrhnout, ale nejde o gymnastické cvičení nebo choreografii. Jde o nalezení vlastního postoje a rytmu.

Říkáte, že při této práci není až tak důležitá kognitivní úroveň…
Kognitivní úroveň je až na druhém místě, až po prožitku na tělesné úrovni. Vracíme-li se do doby, kdy jsme byli malým dítětem, určitě máme nějaké vzpomínky, ale je obtížné je vyjádřit. Kognitivní úroveň integrujeme až v přítomném okamžiku, až po návratu klienta do jeho současného, dospělého věku. Ale je důležité to propojit, není to „buď, anebo“. Propojení těla s kognitivní úrovní je podstatné.  Říkáme tomu „převedení dolů“ a „převedení nahoru“.  První znamená, že máme nějakou ideu a díváme se, jak na ni tělo reaguje. Druhé znamená vyjít od tělesného pohybu a hledat jeho možný význam.

V biosyntéze se pracuje s konceptem možností a zdrojů. Můžete o něm něco říci?
Angličtina v tomto smyslu používá výraz „resource“ a dobře vystihuje to, o co jde – o návrat k určitým zdrojům. Jedna věc je, že máme nějaké problémy. Ale to není vše, zároveň máme možnosti, jak tyto problémy vyřešit, a to prostřednictvím opětovného navázání kontaktu s těmito zdroji. A zdrojem může být cokoliv, co pro nás bylo nebo je v životě nějak nápomocné, něco, co vytváří stabilitu, něco, co dělá člověka člověkem. Možností je celá řada.

Nejedná se tedy o nějaký mystický zdroj?
Ne, jedná se o něco, co je pro daného člověka nápomocné a má pro něj osobní smysl. Mluvíme-li o nějaké obtížné situaci, kterou prožil, hledáme to, co mu v dané situaci pomohlo. To je jeho zdroj. Něco v podstatě každodenního a dostupného. Samozřejmě, může to být i anděl, ale primárně se nejedená o žádnou mystickou kategorii.

To mě přivádí k jedné z posledních otázek. Jak zacházíte s tématem spirituality a psychospirituální krize? Máte nějaké specifické nástroje?
Biosyntéza je způsob, jak integrovat naší podstatu do každodenního života, jak ji zažívat v naší každodenní existenci. Není to o tom, jak z našeho systému nějakým způsobem vystoupit. Mimochodem, na toto téma jsem nedávno četla výbornou knihu, která se jmenovala Buddha Is As Buddha Does.

Jak tuto podstatu v biosyntéze definujete?
Naše podstata obsahuje všechny možnosti a kvality, s nimiž narodíme. Je to něco jako slunce na obloze. Mohou ho zakrývat mraky, takže není vidět, ale přesto tam je. Slunce lze použít jako symbol. V případě spirituální krize je jednou z nejdůležitějších věcí kontakt na mezilidské úrovni. Je to proto, že spirituální krize s sebou mimo jiné nese obtíže v bytí teď a tady, v kontaktu s jinými lidmi. To, co děláme, je tedy o navazování kontaktu s klientem, o spojení se s ním, o vycházení vstříc. To je jeden z hlavních aspektů práce tohoto typu.

Jsem rád, že to říkáte. Mám stejnou zkušenost s lidmi, kteří tímto procházejí.
Při práci s lidmi v psychospirituální krizi je třeba být opatrný. V minulosti byli tito lidé často označováni za psychicky nemocné a byli odkazováni do péče psychiatrů. Je obtížné rozlišit psychózu od psychospirituální krize, ale je to důležité. Musíme se tedy také naučit rozpoznat úrovně, na kterých se s klientem pohybujeme.

Můžete zmínit ještě další způsoby práce s lidmi v psychospirituální krizi?
Lidé v psychospirituální krizi často mluví v obrazech či metaforách. Jako terapeut se musíte snažit těmto metaforám porozumět. Nepojímat je jako něco bláznivého, ani se nespokojit s jejich povrchním chápáním, je třeba plně porozumět tomu, jaký mají pro konkrétního klienta význam.

Snažíte se v těchto případech klienty spíše nějak kotvit v realitě, nebo s nimi prozkoumáváte sféry, ve kterých se pohybují?
Práci s klientem přirovnávám ke kotvení balónu vznášejícího se ve vzduchu. Jako terapeut zůstávám dole, u lana, které balón kotví k zemi. Zároveň ale potřebuji nahlížet do oblastí tam nahoře. Terapeut tedy jednou nohou zůstává na zemi a zároveň se vydává směrem vzhůru, aby dosáhl k člověku tam nahoře. A pak je tu otázka, co znamená zakotvení v realitě. Anglický pojem grounding odkazuje k zemi, po které chodíme. Pro mne je nejdůležitější zakotvení v oblasti srdce. V tomto ohledu mi velmi pomohla jedna z mých klientek, která techniky kotvení v tom prvním smyslu naprosto odmítala. Bylo tedy nutné hledat jiné místo, ve kterém mohla  najít bezpečné zakotvení. Srdce je velmi důležité, to je ta země, na které můžeme pevně a bezpečně stát.

Kromě vztahu mezi terapeutem a klientem, jaké jsou další možnosti, jak klienta přivést do hlubšího kontaktu se svým srdcem?
Jsou tu momenty souznění s klientem, můžeme využít techniku zrcadlení nebo poukázat na okamžiky, kdy se láskyplné pocity objeví. Jindy lze naopak upozornit na to, že v určité situaci něco chybí. Také porozumění terapeuta musí vycházet z otevřeného srdce. Odtud se totiž odvíjí  porozumění klienta sobě samému. To je pro mě osobně ten nejdůležitější princip. A pokud sami sobě rozumíme, naše cesta je mnohem snazší.