cesky  english  deutsch
Nepromarněte svůj kubický centimetr šance
Rozhovor s Johnem Wilkinsonem o učení ruského mystika G. I. Gurdžijeva 
Jan Honzík pro Magazín Maitrea (srpen 2013, nezkrácená verze)

John Wilkinson (*1929) byl mnoho let žákem a posléze spolupracovníkem anglického matematika a filosofa, učitele „Čtvrté cesty“ a přímého žáka G. I. Gurdžijeva, J. G. Bennetta. Specializoval se na výuku Gurdžijevovských pohybů (tanců) a byl uznávaným učitelem aikida a juda. Studoval také u dalších významných duchovních učitelů v Indii a na Středním Východě. Nyní sdílí vlastní zkušenosti a poznatky s těmi, kdo mu chtějí naslouchat.

gurdzijev-tance-rozhovor kopieJohne, vy jste profesí učitel, že?
Dělal jsem hodně věcí. Byl jsem obchodníkem, učil jsem ve škole, byl jsem instruktorem juda a aikida. Učil jsem gurdžijevovské pohyby v mnoha zemích po celém světě, v USA od Aljašky po jižní Floridu, v Anglii, Itálii, Švédsku, Německu…

Tady v Praze jste zvláštním hostem semináře věnovaného gurdžijevovským tancům. Vy ten seminář vedete?
Ne, seminář vede Maja Möser Thimm, která zde pracuje již několik let s touto malou pražskou skupinou. Kdysi bývala mezi mými žáky a považuje mne za svého učitele, ačkoliv já jsem nikdy netvrdil, že jsem její učitel. A tito lidé zde chtěli poznat „učitele“ své učitelky, a tak mne letos již podruhé pozvali jako hosta. Je to velmi milá, čerstvá a nezkažená skupina lidí. Ale já jsem pohyby (gurdžijevovské tance – pozn. red.) neviděl již téměř třicet let a byl jsem fascinován, jak ke mně znovu promlouvají a jak je zde jejich symbolismus stále živý. Dělal jsem během té doby různé jiné věci, každý potřebuje postupovat dále na své cestě, a teď pro mne bylo příjemné vrátit se na důvěrně známé území.

Můžete vysvětlit v čem gurdžijevovské tance či pohyby spočívají? Jak to funguje?
Ale ano. Máte asi tak rok času? Základní Gurdžijevovou premisou bylo, že běžný člověk „spí“. Jinými slovy, že jedná jako automaton, jako robot – pouze reaguje na věci, které se kolem něj odehrávají. Když však v sobě najde kapacitu stát se sám sebou a řídit svůj život zevnitř, nikoliv být řízen zvenčí, tak to je v základu ta pointa, a nejen Gurdžijevova učení, ale stejně tak mnoha jiných – být pánem ve svém domě, nikoli hostem.

Jsou různé způsoby, jak s tím můžete začít. Nejprve ale musíte být do jisté míry odhodláni po té dané cestě kráčet. Nejlepší způsob je najít si opravdového učitele, což je kapitola sama pro sebe. Ve skutečnosti je to často tak, že si učitel najde vás. Četl jste Castanedu? Vzpomínáte, jak si jej našel jeho učitel Don Juan? Ve skutečnosti to často bývá právě takhle.

A jak poznáme opravdového učitele?
To záleží především na tom, jak opravdový jste vy sám. Pokud nejste sám dost opravdový, pak nejspíš nenajdete opravdového učitele. Většinou bude vaším učitelem někdo, kdo stojí o jeden schod, možná o dva, nad vámi, a jeho úkolem je dostat vás na svou úroveň. Mezi učitelem a žákem musí být hluboké spojení. Za mlada jsem se trápil tím, že mnoho náboženských učení mluví o lásce k druhým bytostem, ale neřídí se podle toho a zabíjejí se ve jménu boha. Opravdu mne to vnitřně zraňovalo. Tenkrát vycházel v Anglii časopis, který se jmenoval Everybody´s. Našel jsem tam článek s titulkem East Meets West, kde byla fotografie pana Gurdžijeva a pana Bennetta. V tu chvíli se ve mně ozval jakýsi vnitřní hlas a něco se ve mně pohnulo. Pak jsem musel nastoupit vojenskou službu, ale když jsem se vrátil, setkal jsem se s panem Bennettem a to, co jsem od něj slyšel, bylo něco, co jsem toužil slyšet celý život. Bylo to pro mne osudové setkání. A tak jsem se stal jeho žákem.

Pana Gurdžijeva jsem bohužel osobně nikdy nepotkal, zemřel v Paříži ten samý týden, kdy jsem dorazil do Coombe Springs v Anglii. Zde vyučoval pan Bennett, byla to velká komunita v Kingstonu, kde jsem strávil dost dlouhou dobu, až jsem se začal cítit jako v klášteře, tak jsem si našel zaměstnání mimo komunitu a dojížděl jsem tam na víkendy. Moji kamarádi nechápali, co tam jezdím dělat, a když jsem jim říkal, že tam pracujeme na zahradě, tančíme a čteme knihy, ptali se, zda mi za to platí, a já říkal ne, já platím jim. Měli mě za blázna. To je to, co jsem někomu z vás už říkal. Když se vaše duše rozhodne probudit se, nemůžete s tím nic dělat, a nikdo jiný to nechápe, cítíte se osaměle, ale pak potkáte jiné lidi, kteří jsou na cestě a stanou se vašimi společníky. Je to zvláštní věc – cítíte se ve společnosti jako ryba na suchu, a když máte štěstí, potkáte učitele a ten vám dá sílu pokračovat. A pak je to teprve těžké, začne pořádná práce, protože učitel tu není od toho, aby vás udržoval v blažené spokojenosti, ale aby pracoval na vašem egu a na vašich automatismech. Je to náročné a vše závisí na tom, jak moc jste odhodlaní, a pak není jiné cesty – jedině smrt, alespoň pro mne. Gurdžijevovo učení mi zprostředkoval pan Bennett. Pracoval jsem s ním, pomáhal při výuce tanců, a po jeho smrti jsem po něm převzal skupinu v Kingstonu. Když zemřel, byl jsem na něj pěkně naštvaný, protože mě v tom nechal. Pak jsem měl velké štěstí, když jsem o pár let později potkal jiného učitele, který je mým učitelem dodnes.

Když jsem žil v Indii, potkal jsem tam řadu lidí, kteří byli považováni za světce. Lidé se mě ptají, jak vím, že jsou opravdu svatí. A podobné je to s tím, jak poznáme opravdového učitele. Je to v jejich přítomnosti. Mají určitou specifickou kvalitu přítomnosti, kterou je velmi těžké popsat. Odehrává se to mimo slova, ta v tu chvíli nejsou podstatná. Většinou ani není potřeba mluvit. Když v takovou chvíli začnete mluvit běžnou řečí, je to zcela irelevantní. Jediné o čem lze mluvit, je to, o čem pravděpodobně mluvit nechcete. Nezajímá je nic, než abyste řekl, co od nich vy chcete, a jste-li na to připravený. Čím pokročilejší je žák, tím pokročilejšího najde učitele.

Co bylo pro vás osobně nejzajímavější či nejcennější na učení pana Gurdžijeva?
Všechno. Hlavně přítomnost. Být přítomný. Upamatovávat se na sebe sama. To je ta nejprostší, nejzákladnější a nejtěžší věc. Tolik let na tom pracuji a stále se nechám unášet pryč.

A jak učíte přítomnosti?
Existují různá cvičení, zaměřená na různé aspekty přítomnosti. Někdy pracujeme s myslí, někdy s tělem, někdy s pocity. A jsou cvičení, která všechny tyto věci propojují.

Pohyby byly hlavní Gurdžijevovou metodou pro nácvik přítomnosti?
Nemyslím, že tou hlavní, neboť pan Gurdžijev používal mnoho různých variant cvičení a záleží na tom, co je vaším tématem – na čem potřebujete právě teď pracovat. Buď se věnujete symbolice, praktickým dovednostem, disciplíně, nebo se snažíte dělat všechno, ale úkol učitele je provázet vás tím a nechat, aby se to vše ve vás zformovalo v jeden celek. Ale není to nic, co by udělal učitel, to není možné, jde o přímou zkušenost. Když vás při dlouhé meditaci bolí kolena a nevíte, co s tím, zeptejte se vašich kolen, vraťte se ke svým kloubům.

A jak to jako učitel uděláte, abyste pomohl žákovi k přímému vhledu?
Dostanete ho do situace, kdy může takový vhled získat, ale nemůžete to udělat za něj. Je to jako koan. Postavíte ho do neřešitelné situace. Rozbijete jeho rutinu, jeho zvyklosti, to, jak jedná či myslí. To je také forma disciplíny, požadovat odpověď. A žák zkouší různé triky, ale ty nefungují, protože nejde o to vymyslet odpověď, ale vidět. Vidění je velká věc. Pan Gurdžijev mluvil o vědění a chápání, jedno je linie a druhé vlna. Vědění je vždy částečné, přichází po kouskách, ale pochopení přichází naráz, právě jako vlna. Nedá se popsat, jde o vhled, který je najednou přímo před vámi. Jde o to pochopit celek všeho, že vy sám jste jeden celek, ne pouze intelekt či emoce. A to je v pohybech, já miluji pohyby.

Jak mohou aikido nebo jiná bojová umění přispět k osobnímu či duchovnímu rozvoji?
Podle principů bušidó, etického kodexu samurajů, bylo smyslem cvičení naučit se bojovat proto, aby nebylo boje zapotřebí. Mnoho samurajů na tohle zapomnělo. V tomhle vidím hlavní význam bojových umění.

Co považujete za esenciální společný znak všech učení, s nimiž jste se setkal?
Přítomnost, jak už jsem řekl. A schopnost používat vlastní poznatky a energii co nejefektivněji. Používáme energii velmi neefektivně a také se necháváme používat věcmi kolem nás. Musíme sloužit, a také být obsluhováni.

Jak používat energii efektivněji?
Například neplýtvat svým časem, brát věci jak přicházejí a vidět, co přichází. Když mám za něco zaplatit, tak teď a ne v příštím životě, to bude již zapomenuto. Co se to se mnou děje? Musíte umět to efektivně využít, ne se toho bát. Když se začnete bát, můžete používat mantry nebo Ježíšovy modlitby. Musíte být inteligentní, to je ono, být inteligentní v efektivním využívání energie. I když nevíte, co se děje a proč, můžete to využít. Vše je služba, i být někomu učitelem. To je také služba, to není nic pohodlného být učitelem.

(Aleš) Musíte být ale nejprve pánem sebe sama. Myslím tím být pánem ve svém domě, a ne hostem. Připomíná mi to podobenství o dvou řekách…
Znáte podobenství o dvou řekách? Ne? To je jeden z příběhů, který vyprávěl pan Gurdžijev. Pověz jim tedy o tom.

(Aleš) Existuje moment, kdy je člověk schopen přeskočit z jedné řeky do druhé. Ta první řeka je pasivní. Tam jsme všichni společně a vše se děje náhodně a nemáme možnost volby, ale přesto máme šanci přeskočit do oné druhé řeky, kde se můžeme sami  rozhodovat. Ale nejprve musíme projít všemi obtížemi té první řeky, abychom našli sílu ke skoku. A to je moje otázka Johne, jak jsi to udělal, jak jsi nalezl ten moment, kdy přeskočit?
Vidět to, musíš to vidět.To je ten kubický centimetr šance. Myslím že to byl Castaneda, který to krásně říká. Musíš být bdělý, vědomý, jinak tě ta šance mine. To je proč musí být člověk bdělý. Všichni plaveme proti proudu. Buď plýtváme silami, anebo se do toho opřeme.

(Aleš) Pamatuješ si Johne, kdy se to stalo tobě, že jsi přeskočil do druhé řeky?
Několikrát. Poprvé, když jsem viděl ten článek v magazínu Everybody´s. Řekl jsem si „počkej, to je něco nového.“ Já nevěděl co, ale měl jsem šanci a chopil jsem se jí, i když to trvalo dva nebo tři roky, než se to opravdu stalo.

(David) V sútře o šestém patriarchovi je silný moment, kdy mu jeho předchůdce, pátý patriarcha, říká, že jeho karma je příliš silná, než aby z ní mohl uniknout, že je to jeho osud. A vy jste říkal, že když se duše probouzí, nikdo ji nemůže zastavit. Ale v životě jsou chvíle, a i pan Gurdžijev o nich píše, kdy můžete ztratit svůj kubický centimetr šance. Jak jde tohle dohromady?
Je to jako když jste ve službě a máte řídit taxík, a vy usnete. Je to tenhle moment, kdy jste měl být vzhůru. Ale je nutné vědět, že je tu pomoc, která je připravená a na kterou se musíte umět spolehnout. To je důležité, vědět, že v tom nejste sám, i když si připadáte tak opuštěný.
Co je ale také důležité, a to se bohužel často stává díky nezodpovědným guru, že lidé nejsou připraveni a někdo jim pomůže se otevřít, a pak dojde k těžkému poškození jejich nitra. Viděl jsem i takové lidi. Může pomoci uzemnění, položit ruce na zem a nechat to ze sebe odplynout, to je jeden z možných způsobů.


Doporučujeme:
Knihy zaměřené na učení G. I. Gurdžijeva a Čtvrtou cestu vydává nakladatelství Malvern – www.malvern.cz
Pro informace o seminářích gurdžijevovských pohybů a další aktivity pražské skupiny viz stránky Klubu G.I.Gurdžijeva v Praze – www.gurdjieff.cz