cesky  english  deutsch
Rozhovor s Lídou Chrášťanskou nejen o holotropním dýchání
Jan Honzík pro Magazín Maitrea (červen 2013, nezkrácená verze)

PhDr. Ludmila Chrášťanská vede od roku 1994 centrum osobního rozvoje v Nesměni. Absolvovala výcvik v holotropním dýchání u profesora Grofa, několikrát mu asistovala na workshopech v Brazílii, Itálii a Švýcarsku. Je učitelkou Tanců univerzálního míru. Má výcvik v sufi soulworku u Mariam Baker, které se říká „porodní bába duší“. Učila se od Jyotti a také od šamanů v Brazílii a Peru, dovolené tráví na vipassaná nebo sufi retreatech. Baví ji spojování různých duchovních cest.

ludmila-chrastanskaLído, ty jsi založila na začátku 90. let Centrum Nesměň v Jižních Čechách, jedno z prvních center osobního rozvoje, které tu po revoluci vznikly. Jak k tomu došlo?
Inspirací mi tehdy byla spirituální komunita Findhorn ve Skotsku, kde jsem byla na holotropním dýchání. Koupila jsem dům v Jižních Čechách, který jsem pak věnovala Nadačnímu fondu pro osobní rozvoj a zdraví. Postupně jsme jej opravili a začali zde pořádat akce, které podporovaly toleranci mezi různými duchovními směry a ladily s principy transpersonální psychologie.

Souviselo to nějak s Mezinárodní transpersonální konferencí, která se tu konala v roce 1992? Tys byla jedním z organizátorů, že? Jak ses k tomu dostala?
Ano, souviselo. K transpersonální psychologii jsem se dostala přes holotropní dýchání. Ještě před revolucí jsem absolvovala tajný kurz holotropního dýchání s maminkou profesora Grofa, a když pak mohl přijet na začátku 90. let Stanislav Grof osobně, šla jsem k němu do výcviku. Ten výcvik vedli kromě Grofa i další facilitátoři z celého světa a byla to úžasná zkušenost. StanislavGrof tehdy přišel s nápadem, že bychom v Čechách uspořádali transpersonální konferenci, a já jsem se ujala organizace za českou stranu. Netušila jsem úplně, co všechno to bude obnášet. Byla to obrovská akce, které se zúčastnilo dvanáct set cizinců a čtyři sta Čechů. Já tenkrát neměla ani telefon, tak jsem vyřizovala telefonáty z pošty. Přijely sem takové osobnosti jako Rupert Sheldrake (významný anglický biochemik zabývající se mj. parapsychologií – pozn. red.), David Bohm (jeden z nejvýznamnějších teoretických fyziků 20. století, zabývající se kvantovou teorií, filosofií mysli a neuropsychologií – pozn. red.), Jack Kornfield (slavný americký učitel meditace vipassaná – pozn. red.), nigerijský perkusionista Olatunji a další. Vzpomínám si, jak se během té konference vydala skupina afrických bubeníků v čele s Olatunjim noční Prahou, hráli na bubny a provázelo je asi tisíc nadšených lidí, kteří byli jak v transu. Jako organizátorka jsem se bála, jaký z toho bude průšvih, ale dobře to dopadlo.

Tebe to organizování velkých akcí bavilo, viď? O dva roky později si na Šumavě spoluorganizovala mezinárodní setkání Rainbow…
Tenkrát jsem měla ještě hodně síly a vesmír mě takto používal. Na tom bylo pikantní, že to setkání, kam nakonec přijelo čtyři tisíce lidí, nám tři dny před začátkem úřady zakázaly. To už ale bylo pozdě, protože většina lidí byla na cestě a nešlo to odvolat. Když přijela policie, tak jsme kolem nich udělali kruh a zpívali ÓM a oni to vzali a nechali nás tam.

Facilituješ holotropní dýchání tady v Čechách, ale také jsi byla jako asistentka profesora Grofa několikrát v zahraničí. Co se ti na holotropním dýchání líbí a k čemu je dobré?
Je to příležitost v bezpečném prostředí být takový, jaký opravdu uvnitř jsem. Při dýchání se mohou objevit dlouho zadržované nebo neuvědomělé emoce. Já jsem se třeba až na desátém dýchání dostala ke svojí agresi. Předtím jsem netušila, že v sobě vůbec nějakou mám. To je nesmírně uvolňující. Pro mne je dýchání způsob, jak se dostat ke svému vnitřnímu světu a prozkoumat jej.
Jsem moc ráda, že jsem mohla absolvovat dýchání právě s profesorem Grofem a i mu asistovat. Je to výjimečná osobnost a svojí prací stále žije. I když je mu dneska už osmdesát a má kolem sebe řadu zkušených facilitátorů, tak nikdy neodejde ze sálu, dokud je tam alespoň jeden člověk, který ještě neukončil svůj proces. Ten kurz ve Švýcarsku, kde jsem asistovala, byl zajímavý také tím, že ho vedli s Jackem Kornfieldem a střídalo se holotropní dýchání s meditací vipassaná.

Jak jste tyto metody kombinovali?
Půl dne dýchání a půl dne vipassaná. Jack Kornfield říkal, že když žil v klášteře, tak tam také pracovali s prohloubeným dechem, s jehož pomocí se dostávali do změněných stavů vědomí. Ta základní idea je, že díky meditaci vipassaná můžeme lépe zpracovat a integrovat to, co jsme zažili při dýchání. Ten workshop se jmenoval Otevření a vhled.

Z čeho vyplývají léčebné účinky holotropního dýchání?
Dýchání otvírá přístup k základním životním zdrojům, jako například směřování k harmonii, tendence k růstu a k celistvosti, které jsou vlastní všem živým bytostem. Také aktivuje vnitřního léčitele. Jedna z dalších vrstev, na nichž dýchání pracuje, je ta, kdy dojde ke zvýraznění symptomů a následně k jejich rozpouštění a abreaktivnímu vyjádření.

Tohle ale ještě nemusí přinést výrazně změněný stav vědomí, že? Jak je to s transpersonálními prožitky, které bývají s holotropním dýcháním také spojovány?
Každý člověk prožívá holotropní dýchání jinak. Stav změněného vědomí je velice jemný, celou dobu, kdy máte třeba i transpersonální prožitky, máte zároveň pevné pouto s realitou. Někdo má spíš tělesné prožitky, na počátku může zažívat křeče a uvolňují se mu emoční bloky. Jiní se  dostávají více do těch transpersonálních dimenzí a mají vize. Z mého pohledu to není tak důležité. Důležitější podle mně je, jestli si to, co účastnící prožijí,  odnesou do života,  jestli jsou pak šťastnější, vyrovnanější, uvolněnější a otevřenější.

Je potřeba proces holotropního dýchání nějak regulovat či řídit, aby se neotevřelo člověku víc, než je schopen aktuálně zpracovat?
Myslíme si, že se tam uplatňuje určitá autoregulace, náš vnitřní radar nezachytí nic, co bychom nebyli schopni zvládnout. Hloubka prožitku je daná intenzitou dýchání, kterou si dýchající může sám regulovat. Facilitátor hlavně vytváří bezpečné prostředí a do procesu dýchání vstupuje co nejméně, například pomáhá dýchajícímu uvolnit bloky  pomocí práce s tělem. Ty bloky se projevují jako napětí v těle nebo zadržené emoce. My facilitátoři jsme si vědomi a respektujeme hranice toho, co je dýchající ochoten a schopen aktuálně zpracovat.
Holotropní dýchání není jednoduchá metoda a jsem ráda, že máme v našem týmu lékaře. Nikdy jsme žádný zvláštní lékařský zásah při dýchání nepotřebovali, ale je to dobrý pocit i pro účastníky, že tam s námi je.

Vím, že tě inspiruje buddhismus, tradiční indiánská spiritualita, amazonská křesťanská církev a také súfismus. Co tě přitahuje k arabské mystice a jak ses k ní dostala?
Súfismus přivedl na Západ začátkem 20. století indický učitel Inayat Khan. Ten zde zavedl tak zvanou Univerzální bohoslužbu, během níž se čte ze šesti hlavních náboženských knih a každému náboženství je věnována stejná pozornost. Jeho žák Sam Lewis, který žil v 60. letech v San Francisku, byl zenovým mistrem, súfijským učitelem, měl hinduistického učitele, znal dobře Kabalu a přivedl na svět Tance univerzálního míru, které vychází z univerzálního pohledu Západního Súfismu, že všechny náboženské směry mají jediný zdroj a stejnou hodnotu. Tyto tance se staly i mým koníčkem.

Jak ty tance vypadají?
Jsou to vlastně takové motlitby těla. Zpíváme posvátné písně či mantry a do toho děláme symbolické pohyby, při tom se většinou držíme za ruce v kruhu, nebo sedíme ve dvojicích. Během jednoho večera se přetancuje třeba pět tanců z různých tradic, což napomáhá pochopení, že ve všech těch tradicích jde v zásadě o totéž, i když je to vyjádřeno jinými symboly. Slova dýcháme, zpíváme a vyjadřujeme pohybem. Sam Lewis byl duchovním učitelem hippies a touto metodou jim také pomáhal zbavit se závislosti na různých látkách. Dnes je těch tanců asi pět set a tancují se po celém světě.

Aramejský otčenáš, který děláš, je jedním z těch tanců?
Aramejský otčenáš je taneční meditace, kterou vytvořil jeden ze žáků Sama Lewise, anglický jazykovědec, mystik a hudebník Neil Douglas-Klotz. Za doprovodu nástrojů dýcháme a zpíváme Ježíšova slova v jeho rodném jazyce a v kruhu používáme jednoduché symbolické pohyby, které jsou typické pro modlitby těla na Blízkém Východě. Zapojujeme celé tělo a necháme v sobě působit vibrace zvuku a pohybu a atmosféru Ježíšových slov. Cítím, že nám umožňuje prožít jiným způsobem modlitbu, kterou lidé v naší části světa používají dvě tisíciletí. Já se u Neil Douglas-Klotze učím práci s aramejskými modlitbami už dvacet let, mezi ně patří i Blahoslavenství nebo Ježíšovy výroky „Já jsem…“

Můžeš prosím říci něco o metodě „soulwork“, kterou používáš a která pochází také z té súfijské tradice?
Tato metoda původně pochází z Havaje. Upravil ji jeden ze žáků Sama Lewise a já jsem se ji naučila od své súfijské učitelky Mariam Bakerové, které říkáme „porodní bába duší“.  Smyslem soulworku je zjistit, co naše vnitřní části – vnitřní muž, žena, dítě, soudce, léčitel, fyzické já, eventuálně další – chtějí či potřebují, a sladit je tak, aby všechny táhly za jeden provaz. Aby ten, jehož jsou součástí, mohl žít šťastně. Když s těmito částmi komunikujeme, děláme to s láskou a respektem. Je to spojeno s pomalým, hlubokým dýcháním (nikoli rychlým jako při holotropním dýchání), díky němuž i zde někdy dochází k trochu pozměněným stavům vědomí.

V Nesměni také děláte tradiční rituál severoamerických indiánů hledání vize– tzv.  „vision quest“. Jak nesměňský vision quest probíhá?
Účastníci jsou tři dny o samotě v lese bez jídla, předtím a potom podstupují očistu v potní chýši. Vede ho Redtailhawk, tanečník slunce z Mexika, který byl adoptován kmenem Lakotů. Je to člověk s velkou vnitřní důvěrou a napojením, jinak by asi tanec slunce nemohl dělat. Mně vision quest pomohl, když jsem současně používala metodu označování, kterou znám z vipassany, zbavit se strachu ze tmy, který jsem měla od dětství. Také tam získáte velké sepětí s přírodou a napojení na přírodní síly.

Jaké plány máš do budoucna?
Nemám moc čas o tom přemýšlet, protože se stále něco děje. Teď zrovna budeme mít v Nesměni súfijského mistra Shams-ud-dina, úžasného derviše, který dělá rodinné konstelace. On to channeluje a je to koncert. Na to se těším celý rok. A také na delší akce, např. 4denní, jako je třeba Sebepoznávání a osobní rozvoj, která má tradici už 28 let a vystřídají se tam 4 lektoři, tam vzniká neopakovatelná atmosféra. Celkově bych se ráda věnovala víc odborné lektorské práci a méně té organizační. Také mně moc baví a ráda předávám lidem to, k čemu mě přivedly zkušenosti a vnitřní práce – například nebát se stárnout – zejména ženám.