Smrt jako příležitost
Kateřina Komorádová pro Magazín Maitrea | 17.11.2011
Kateřina Komorádová pro Magazín Maitrea | 17.11.2011
Tématu „příchodu na svět“ jsme se v našem Magazínu už věnovali; nyní se zaměříme na „odchod“ z něj. O rozhovor jsme požádali Jana Honzíka, zakladatele Psychoterapeutického centra Lávka, které poskytuje psychologickou a spirituální podporu lidem, pro něž je téma smrti a umírání aktuální. |
|
 |
| Pane Honzíku, proč se věnujete zrovna tématu smrti a umírání? Skládalo se mi to postupně. Nejdřív to byla osobní zkušenost, když jsem pomáhal kamarádovi při doprovázení jeho umírajícího táty. Dostalo se mi pak velmi hezké zpětné vazby a uvědomil jsem si, že je pro mne tohle téma důležité. Další impulsy přišly, když jsem byl buddhistickým mnichem na Srí Lance. Bylo to těsně po Tsunami a klášter, ve kterém jsem strávil první měsíce, stál přímo na pobřeží, kudy se přehnala vlna. Atmosféra smrti tu byla stále přítomná a jako mniši jsme navštěvovali téměř každý den rodiny zemřelých, abychom jim poskytovali spirituální podporu. |
Na Srí Lanku jste ale nejel primárně poskytovat duchovní oporu pozůstalým. To, že jste tam byl zrovna v této době, byla „náhoda“...
Když o tom přemýšlím, celý můj přechod do mnišství byl spojený s tématem smrti, i když ne úplně doslova. Ukončil jsem jednu etapu svého života a začal jinou. Opustil jsem svou starou identitu, dostal nové jméno a sociální roli, musel jsem se naučit novým způsobům, jak se oblékat, jíst, dojít si na záchod, pozdravit, poděkovat, řešit či neřešit své záležitosti…
Říká se, že během svého života zemřeme několikrát, právě v tomto smyslu…
Ano, nové se narodí a s tím starým je třeba se rozloučit. Moje nejintenzivnější setkání s tématem smrti však přišlo teprve později. Po několika měsících meditace v pralese jsem opakovaně zažíval stavy rozpadu a zániku, doprovázené pocity a myšlenkami, jako bych umíral. I když to nebylo dvakrát příjemné, prošel jsem si možná něčím, co lidé zažívají při loučení s tímto světem. (přemýšlí) Vnímám to tak, že mi bylo dopřáno projít si takovou zkušeností vědomě.
Téma smrti a umírání se mnou zůstalo i po návratu do Čech. Potřeboval jsem ale, aby se ve mně lépe usadilo. A chtěl jsem se naučit pracovat s lidmi, kteří se v ocitnou v emočně náročných situacích. Pro práci s umírajícími a jejich blízkými jsem se rozhodl až po absolvování psychoterapeutického výcviku. S několika podobně smýšlejícími přáteli jsme se pak začali zabývat tím, jak to konkrétně udělat.
Váš projekt psychologické a duchovní podpory umírajícím zastřešuje občanské sdružení Centrum Lávka?
Ano, ale zaměření Lávky je širší. Kromě podpory umírajícím nabízíme psychoterapii a věnujeme se aplikovanému vědeckému výzkumu mysli. Naším specifikem je, že používáme kromě západních terapeutických postupů metody inspirované klasickými duchovními systémy, např. buddhismem nebo jógou. V praxi používáme tyto metody nezávisle na konkrétním náboženském a kulturním kontextu, jinými slovy, jako klientka nemusíte vůbec poznat, že vycházíme například z buddhistické psychologie.
Jak si duchovní podporu umírajících představit?
Momentálně neplánujeme poskytovat v Lávce komplexní hospicovou péči. Jádro je v psychologické a duchovní práci, která jde v zásadě dvěma směry: Na jedné straně nabízíme psychologickou a duchovní pomoc lidem, kteří jsou se smrtí přímo konfrontováni – starým lidem, těžce nemocným, umírajícím a těm, kteří o ně pečují. Nabízíme jim doprovázení, psychoterapii, konzultace a připravujeme pro ně podpůrné skupiny. Druhá část projektu otevírá téma smrti a umírání lidem, kteří jsou dosud zdraví a nečelí smrti bezprostředně, ale chtějí jí dát ve svém životě místo a připravit se na ni. Těm nabízíme zejména sebezkušenostní kurzy, workshopy a semináře.
Věřím, že pokud pracujeme s vlastní smrtelností vědomě a přijmeme ji jako přirozenou a nevyhnutelnou součást života, může se smrt stát naším rádcem a spojencem na cestě životem. Zkušenost, která za tím je, ukazuje, že setkání se smrtí může člověku otevřít nové obzory a způsobit pozitivní změny v jeho životě.
Zmínil jste, že se v projektu budete opírat o buddhismus. Proč zrovna tento směr?
Protože pro většinu z nás, kteří se na projektu podílíme, tvoří buddhismus spirituální základ. A protože v buddhismu je téma pomíjivosti a umírání opravdu důkladně zpracováno. Nicméně nemáme v úmyslu pracovat s našimi klienty v termínech buddhistické filosofie. Jak jsem už říkal v souvislosti s psychoterapií a výzkumem: všechny používané metody se snažíme zbavit náboženského a specificky kulturního kontextu a přenést je do našich podmínek. Spíš jde o jádro toho všeho... (přemýšlí) V buddhistickém kontextu se samozřejmě můžeme pohybovat s lidmi, kterým je tato duchovní tradice blízká a berou ji za svou. Brzy bych také rád rozšířil náš tým o lidi vycházející z jiných duchovních směrů, abychom vyšli vstříc klientům, kterým je bližší jiný systém přesvědčení a jiná terminologie.
Mluvil jste o „jádru toho všeho“...
Tím jsem myslel všechny všeobecně platné lidské principy, které nejsou závislé na žádném náboženském systému... Když se zamyslím nad tím, jak bych rád jednou odcházel z tohoto světa, chtěl bych, aby to probíhalo v klidu a důstojně, v láskyplném a otevřeném prostředí, kde mohu bez obav projevit své emoce, potřeby a starosti a budu vědět, že je to v pořádku. To je podle mě základ. V přijímajícím a láskyplném prostředí má člověk možnost smířit se s tím, co ho tíží a trápí, dříve než nastane úplný odchod. Z buddhistického hlediska je velmi důležité, v jakém psychickém rozpoložení člověk odchází, protože to ovlivňuje jeho další směřování.
Pokud nečerpáte z vlastních zkušeností, máte v práci s umírajícími nějaký vzor?
Velkou inspirací je pro mě zejména americká thanatoložka a představitelka zenové tradice Joan Halifaxová, se kterou jsme v kontaktu a pozvali jsme ji do České republiky, a tibetský učitel Sogyal Rinpočhe, autor Tibetské knihy o životě a smrti. Přestože oba vycházejí při své práci s umírajícími z buddhismu, jsou jejich postupy založené především na obecně lidských hodnotách a univerzálních zákonitostech mysli a jsou přístupné každému bez ohledu na jeho vyznání a přesvědčení o povaze života a smrti.
Dalším zdrojem inspirace jsou pro nás tradiční buddhistické metody práce s myslí. Ty jsou ale použitelné jen někdy a jen pro někoho. Aby fungovaly, je potřeba jistá míra otevřenosti a u některých technik relativně dobrá mentální kondice. Většina technik samozřejmě funguje nejlépe tehdy, když si je člověk osvojí již dříve během života a má je zažité.
Takovou technikou může být třeba neulpívání?
Ano, neulpívání je základ, ke kterému směřuje celá buddhistická praxe a klíčové techniky jako meditace všímavosti a vhledu (satipatthána-vipassaná, pozn.red.) nebo zazen. Další techniky slouží k rozvíjení pozitivních stavů mysli, jako je laskavost, soucit nebo vyrovnanost. Všechno tyto postupy můžeme využívat i v běžném životě bez ohledu na to, jestli jsme buddhisté, nebo ne. V tibetském buddhismu se v souvislosti s umíráním používá celá řada dalších technik, jako například tonglen, phowa čili přenos vědomí, gurujóga, recitování manter, vědomé snění a další. (přemýšlí) Důležité je naučit se přijímat nestálost a pomíjivost věcí již během života; to pak můžeme zúročit i na jeho konci.
Proč se lidé podle vás obávají smrti?
Jedním z důvodů může být ztráta jistot, které v životě máme a které často přijímáme automaticky a nevědomě. Máme tělo, které nám nějak funguje, máme určité mentální schopnosti, jsme zakotveni ve vztazích s druhými lidmi, můžeme spát a jíst, máme vybudované představy o tom, kým jsme... Jsme zvyklí, že to všechno nějak funguje, a když se to začne rozpadat, objeví se přirozeně strach.
Dalším zdrojem úzkosti je neznámo, do kterého jdeme. Vnímáme ho různě, podle toho, jaké máme přesvědčení o tom, co bude následovat. Většinou se snáz odchází lidem, kteří mají pocit, že prožili svůj život dobře a netíží je výčitky svědomí. A také těm, kteří věří, že to není absolutní konec. V tomto ohledu je výhodou, když se můžeme opřít o své duchovní hodnoty.
Někdy se také říká, že lidé nemají strach ze smrti jako takové, ale spíš z umírání.
Proces umírání může být nepříjemný a bolestivý, ať už po fyzické či duševní stránce. A protože lidská mysl přirozeně vyhledává příjemné, je jasné, že na to nepříjemné se netěšíme. Ale dá se s tím pracovat – fyzickou bolest dnes naštěstí můžeme podstatně zmírňovat léky a psychickou bolest ovlivníme tím, že pracujeme sami na sobě nebo pomáháme druhým. Strach ze smrti je ale přirozený a má ho většina lidí. I když mě teď představa vlastní smrti nijak neděsí, nevím, co budu zažívat, až to doopravdy přijde...
Smrt je možná jedna z nejtěžších věcí, co nás v životě čeká, a bylo by naivní ji zlehčovat. Na druhou stranu, smrt a umírání nemusejí být zdrojem deprese a utrpení. Mohou být také důstojným završením života, přirozeným přechodem někam jinam a pro někoho příležitostí k osvobození... Podle tibetského buddhismu prochází vědomí po rozpadu individuálních tělesných a mentálních struktur dalšími oblastmi, takzvanými bardy, a pokud jsme připraveni nebo nám pomáhá zkušený mistr, můžeme zde dosáhnout osvobození nebo se znovu zrodit v dobrých podmínkách.
Zmiňoval jste postavu Joan Halifaxové. V jednom ze svých textů doporučuje, aby se s člověkem, který odchází, mluvilo. O čem?
Obecně to nedokážu říct, ale myslím si, že je dobré se jednoduše zeptat, jestli si chce nemocný povídat a o čem. Někdy není povídání potřeba, stačí být umírajícímu nablízku a vzít ho třeba za ruku. Někdy používáme slova, jen abychom zakryli vlastní rozpaky a úzkost. Jsou chvíle, kdy je lepší mlčet. (přemýšlí) Pro staré lidi jsou často tématem vzpomínky, ale je to samozřejmě individuální. Dobrá témata jsou taková, která nemocného naladí pozitivně a povzbudí ho. Také záleží na tom, v jaké fázi nemoci či umírání člověk právě je.
Mám pocit, že smrt je v našem životě přítomna jenom tak nějak nevysloveně, neurčitě, s pocitem, že o tomhle tématu se přeci nemluví. A to i přesto, že je přirozenou součástí života. Jak ji víc zpřítomnit a přivést do našeho povědomí, třeba ve výchově dětí?
Podle mě není potřeba s dětmi tohle téma aktivně otevírat, protože se pravděpodobně objeví dříve či později samo – když umře naše oblíbené zvířátko, děcko zašlápne brouka, umírá někdo z rodiny… Když už taková situace nastane, neměli bychom nic skrývat nebo si vymýšlet. Je dobré dětem říci, jak to je. (přemýšlí) Něco se dá říct a vysvětlit a něco si děti berou samy z toho, jak se k tomu stavíme my dospělí a jak to na nás působí.
Tenhle způsob zkušenosti je podle mě nejdůležitější: Protože když dokážeme ke smrti zaujmout otevřený postoj, když ji dokážeme přijmout jako přirozenou součást života a integrovat do své zkušenosti, aniž by to bylo traumatizující, tak si to od nás děti přirozeně převezmou. Doporučuji, aby rodiče nechali své děti rozloučit se s umírající babičkou nebo dědečkem a potom s nimi o tom otevřeně mluvili. Pochopitelně, jen když jsou sami schopni takovou situaci zvládnout.
Je pravda, že u tzv. přírodních národů byla smrt daleko víc přítomná a na každodenním pořádku. Nekonfrontovat se s ní prostě nebylo možné.
To mě zase vrací k pobytu na Srí Lance. Tam je smrt daleko přirozenějším fenoménem než u nás. Neschovává se tolik za zdmi institucí a odehrává se více mezi blízkými v rodinách. Také díky tomu se s ní lidé dokáží lépe vyrovnat. Lidé v buddhistických kulturách jsou zvyklí věci více přijímat a pouštět, než je aktivně zvládat a řešit jako my ze Západu. V případě smrti a umírání je takový akceptující postoj daleko výhodnější. To neznamená, že se jich smrt emočně nedotýká, ale prožívají ji přeci jen více přirozeně a uvolněně. Alespoň co jsem měl možnost vidět.
V Indii třeba stále existují veřejná poutní místa, kam někteří lidé odcházejí zemřít. Lehnou si tam a čekají, až to přijde. Pokud žijete v pralese, vidíte smrt na úrovni živočišné říše pořád: had požírá myš, pavouk požírá motýla, opice žere pavouka...
Některé spirituální směry tento ryze hmotný svět až téměř odmítají, i když spirituální a materiální svět jsou dvě strany jedné mince. Jednou žijeme v hmotě na této Zemi a právě tady prostřednictvím svého těla a hmoty získáváme zkušenosti a to nelze jen tak pominout...
Spiritualita, která je odříznutá od reálného života a od tělesnosti, má svá úskalí a pasti. Není těžké do nich spadnout: když jsme na duchovní cestě, můžeme toužit po šťastných oblastech prožívání, které jsou nedotčené těmi nižšími sférami existence. A skutečně je možné se do nich dostat, ale dokud to nemáme zpracované také na těch nižších úrovních, tak se nám to, podle mého názoru, s největší pravděpodobností stejně vrátí. Duchovní život by neměl být útěkem od problémů v materiálním světě.
Na závěr znovu ocituji Joan Halifaxovou, která se kdysi vyjádřila, že pro ni je smrt záhadou, podobně jako láska - ve smyslu, že ji nelze přesně a jednoznačně definovat nebo ji rozložit na jednotlivé části. Čím je smrt pro vás?
(dlouze přemýšlí) Asi to nevyjádřím jedním slovem... Cesta do neznáma, která ve mně budí respekt a také trochu zvědavost. Tedy co se týká mé vlastní smrti.... Na to jste se ptala? (směje se)
Ano i ne. Tak tedy co se týká vaší vlastní smrti i smrti obecně...
Určitě cesta do neznáma, přechod... (přemýšlí) … Přál bych si, abych při tom měl jasnou mysl a dokázal v klidu přijmout to, co se má stát. A mám-li se nad smrtí zamyslet obecně ... napadá mě slovo respekt.