Meditace z pohledu neurověd 1
Jan Burian
Co se ale děje v mozku při meditaci? Má meditace jen krátkodobé účinky, které zmizí nedlouho potom, co meditující ukončí formální praxi? Nebo působí dlouhodobá meditační praxe v mozku nějaké trvalé a objektivně pozorovatelné změny? A jakým způsobem může vůbec meditační praxe mozek měnit? Takové otázky nenapadají jen meditující, ale i neurovědce, kteří se zabývají činností nervového systému, zejména mozku.
Úvod
Správné uvědomění je vpravdě nepostradatelným základem pro správné žití a správné myšlení – všude, v každé době, pro každého. Je v něm poselství pro všechny; nejen pro následovníky Buddhy a jeho nauky, ale pro všechny, kdo usilují o zvládnutí mysli, která je tak těžko ovladatelná, a skutečně si přejí rozvinout její skryté schopnosti k většímu prospěchu a většímu štěstí. (Nyanaponika Thera 1995)
Meditace je pojem, který označuje širokou škálu metod pro transformaci prožívané zkušenosti. Pro účely tohoto článku se přidržíme definice meditace zformulované tak, aby bylo možno meditaci zkoumat vědeckými metodami: Meditace spočívá v systematickém rozvíjení dovedností energického, soustředěného a všímavého zaznamenávání aktuálního prožívání (Lutz et al., 2008). Trénink těchto dovedností stojí čas a úsilí, podobně jako trénink hry na hudební nástroj. Jak v rovině spirituální, tak i v rovině čistě praktické by měla meditace vést k dovednějšímu zvládání života.
Výzkum vlivu meditace na mozek probíhá již od šedesátých let. Jednalo se většinou o záznamy EEG pořízené v průběhu meditačního sezení. Tyto výzkumy však byly nesourodé, prováděly je různé výzkumné týmy, s různým záměrem, s různě velkými skupinami lidí. Někdy byli předmětem zkoumání zkušení meditující, jindy nováčci. Navíc byly zkoumány různé druhy meditací, vedle buddhistických to byla často například transcendentální meditace. Proto je velmi obtížné tyto rané experimenty vyhodnotit. Přinejmenším však z těchto experimentů vyplynulo, že meditace vytváří unikátní vzorce neuronální aktivity. Významnější posun nastal až v posledních několika letech, kdy se k výzkumu vlivu meditace na mozek začaly využívat moderní metody zobrazení procesů v mozku, jako je například funkční magnetická rezonance (fMRI) či pozitronová emisní tomografie (PET). Na rozdíl od EEG umožňují tyto metody zkoumat mozek s relativně vysokým prostorovým rozlišením. Výzkum se soustředí na strukturální i funkční změny v mozku. Strukturální změny jsou dlouhodobé změny, které se na té nejhrubší úrovni projevují ve velikosti a tvaru jednotlivých částí mozku. Funkční změny zachycují, co se v mozku odehrává ve chvíli, kdy člověk medituje. Neurovědce zajímá většinou, jaké části mozku reagují na jaké podněty a jakým způsobem se části mozku navzájem ovlivňují.
1. Vliv meditace na strukturu a funkci mozku
…Můj hlavní zájem nepatří těm, kteří meditují kvůli své náboženské víře. Zajímám se zejména o to, co nazývám sekulární etikou. Lidé, kteří se nezajímají o náboženství a víru, také chtějí žít šťastný život. Tyto lidi a zejména mladou generaci bychom měli naučit zvládat jejich negativní emoce čistě na základě každému dostupné zkušenosti a zdravého rozumu založeného na vědeckých poznatcích. (Dalajlama 2008)
1.1. Neuroplasticita
Neuroplasticita je široký termín, který označuje schopnost mozku se měnit a adaptovat v průběhu života. Zjevná je neuroplasticita v dětství a dospívání. Víme například, že pokud mozek není v jistém kritickém období vystaven některým typům vjemů, nedokáže později vyvinout schopnost tyto vjemy zpracovat. Například mláďata koček, která vyrůstají ve tmě, nejsou po jistém období schopna naučit se rozpoznávat zrakové vjemy. Malé děti, které nemají příležitost osvojit si řeč, toho později nejsou schopny, nebo jen velmi nedokonale. Ovšem mozek se samozřejmě mění i v dospělosti – např. naše schopnost zapamatovat si konkrétní epizody a obecné významy je důsledkem neuroplasticity. I v dospělosti jsme schopni získat velmi komplexní a specifické dovednosti - víme například, že experti (hráči šachu, hudebníci, taxikáři) mají části mozku podílející se na jejich dovednostech vyvinutější než průměrný náhodně vybraný člověk (Maguire, 2000).
Mozek je také schopen kompenzovat poškození tak, že některé jeho části převezmou do jisté míry funkce částí poškozených. Podobně jako při meditaci, je zde důležité úsilí, to platí pro neuroplasticitu obecně. Lidé po mozkové příhodě, kteří systematicky trénují, jsou schopni rychleji a ve větší míře nahradit ztracené schopnosti.
Charakterové vlastnosti, pozornost, schopnost kontrolovat emoce apod. však byly většinou chápány jako trvalé a stabilní vlastnosti. Neurovědci se domnívali, že po kritickém období se již mozek v těchto vlastnostech nevyvíjí a dochází pouze k degeneraci vlivem stárnutí. Výzkumy vlivu meditace na strukturu a funkci mozku ukazují, že i tyto vlastnosti a oblasti mozku, které s jejich projevy souvisejí, se mohou měnit.
1.2. Některé dosud zjištěné vlivy meditace na strukturu a funkci mozku
V této části se dotkneme pouze několika nejvýznamnějších objevů o vztahu meditace a strukturálních a funkčních změn mozku. Každý měsíc se nyní objevuje několik nových článků zabývajících se tímto tématem.
První důkazy o plasticitě mozkové kůry související s meditační praxí přinesl tým Sary Lazar (Lazar et al., 2005). Na základě dřívějších studií, které ukazovaly, že meditace vyvolávají trvalé změny v EEG, zahájili výzkum s 20 subjekty, kteří dlouhodobě (v průměru 9 let, 6 hodin týdně) praktikují meditaci všímavosti a vhledu (satipatthána-vipassaná). Pomocí magnetické rezonance vyšetřili sílu jejich mozkové kůry. V porovnání s kontrolní skupinou byla u meditujících zjištěna zvýšená síla mozkové kůry v oblastech podílejících se na pozornosti, vnímání vnitřních stavů a zpracování senzomotorických podnětů (jednalo se zejména o oblast prefrontální kůry a přední insuly). Zvýšení síly mozkové kůry bylo vyšší u starších pacientů, což naznačuje, že meditace by mohla zpomalovat přirozené ubývání mozkové kůry v důsledku stáří. U dvou specifických oblastí byla zjištěna i korelace mezi délkou meditační praxe a sílou kůry.
Další tým (Brefczynski-Lewis, Lutz, & Davidson, 2004) sledoval skupinu dlouhodobě (tisíce hodin) praktikujících tibetských mnichů. Výzkum se zaměřil na funkční změny při aktivním praktikování dvou typů meditace. Kontrolní skupinu tvořili lidé, kteří nikdy dříve nemeditovali a pouze nedlouho před testem dostali meditační instrukci. Oproti kontrolní skupině byla u meditujících při meditaci soustředění na vizuální předmět zjištěna zvýšená aktivita oblastí v čelním a temenním laloku, které se podílejí na udržování pozornosti. Při meditaci nerozlišujícího soucitu, při které vysílá meditující soucit všem bytostem bez rozdílu, byla zjištěna zvýšená aktivita v oblastech, které souvisejí s vnímáním stavu sebe i druhých, plánováním pohybů a pozitivními emocemi.
Jednou ze složek meditací, které rozvíjejí všímavost, je slovní označování prožívaných obsahů, včetně emocí. Slovní označení prožívání umožňuje lepší odstup a tím vyšší míru dovedného zvládání daného prožitku. Studie (Creswell et al., 2007) se zabývala subjekty, kteří sice nemeditovali, ale byla u nich určena různá míra všímavosti na základě specializovaných dotazníků. Subjekty poté označovali promítané tváře s emočně nabitým výrazem. Buď označovali přímo tyto emoce anebo v kontrolní úloze určovali pohlaví tváří. Výzkum ukázal, že vyšší všímavost byla korelována s vyšší aktivitou prefrontální kůry a nižší oboustrannou aktivitou amygdaly při označování emocí oproti kontrolní úloze s určováním pohlaví. Dále byla zjištěna silná negativní korelace mezi aktivitou prefrontální kůry a pravé amygdaly a to pouze u subjektů s vysokou mírou všímavosti. Schopnost prefrontální kůry regulovat emoční centra a zejména pak amygdalu je intenzivně zkoumána již delší dobu. Tento konkrétní výzkum naznačuje, že mechanismus, díky kterému umožňuje všímavost lépe zvládat složité situace vzbuzující negativní emoce, spočívá ve zlepšené schopnosti prefrontální kůry regulovat emoční centra.
Všechny předchozí výsledky byly zjištěny použitím magnetické rezonance. Tým vedený Antoinem Lutzem (Lutz et al. 2004) zjistil zajímavé změny EEG u již zmíněné skupiny dlouhodobě meditujících tibetských mnichů při meditaci nerozlišujícího soucitu. Meditující indukovali v průběhu meditace oproti kontrolní skupině podstatně vyšší intenzitu oscilací v pásmu gama a zároveň vyšší fázovou synchronnost mezi vzdálenými částmi mozku. Dále, v tzv. odpočinkové fázi, ještě před započetím meditace, vykazovali meditující oproti kontrolní skupině vyšší poměr oscilací v pásmu gama (25–42 Hz) oproti oscilacím s nižší frekvencí (4–13 Hz), přičemž tento poměr se po započetí meditace ještě podstatně zvýšil a zůstal vyšší než před meditací i po ukončení meditace. Jmenované změny byly nejsilnější zejména v oblasti čelních a temenních elektrod. Tento výzkum jako první naznačil, že meditační praxe zapojuje dočasné integrační mechanismy a umožňuje krátkodobé i dlouhodobé neuronální změny.
Dvě studie prokázaly zvýšené schopnosti meditujících v konkrétních úlohách. Studie (Jha et al., 2007) srovnávala schopnosti soustředění u skupiny dlouhodobě meditujících po měsíčním meditačním ústranní, nováčků po osmitýdenním meditačním kurzu MBSR[2] a kontrolní skupiny nemeditujících. Byla prokázána zvýšená schopnost obou skupin meditujících udržet pozornost u předmětu, ale nebyla prokázána zvýšená schopnost postřehnout nový podnět nebo rozlišovat mezi konfliktními podněty. Studie (Slagter et al., 2007) prokázala zvýšenou schopnost meditujících po tříměsíčním meditačním ústranní rozlišit dva rychle za sebou následující sluchové podněty. Při tomto experimentu se také ukázalo, že ti nejúspěšnější měli podle EEG v okamžiku, kdy nastal druhý podnět, nejnižší aktivitu mozku. To je interpretováno jako schopnost meditujících nevěnovat pozornost nadbytečným podnětům a tím kapacitu pozornosti zvýšit.
Jedním z možných mechanismů, jakým meditace transformuje prožívání, je rozlišení mezi sebe-uvědomováním v přítomném okamžiku a osobnostním sebe-uvědomováním ve vztahu k minulosti a budoucnosti (jde zejména o trvalé znaky, např. jaké mám fyzické vlastnosti, jaké mám schopnosti atd.) Studie (Farb et al., 2007) prokázala, že u meditujících se při prožívání přítomného okamžiku a osobnostního sebeuvědomění aktivují odlišné oblasti mozkové kůry, zatímco u nemeditujících se tyto oblasti překrývají. To je interpretováno jako zvýšená schopnost meditujících rozlišit od sebe tyto dvě formy sebe-uvědomování.
Pro úplnost zde zmíním též práce Jamese H. Austina (Austin, 1998, 2006), který vychází ze zenové praxe a snaží se syntetizovat dosavadní poznatky do širšího, byť zatím spekulativního rámce. Podle Austina se změny v thalamu podílí na potlačení narativního Já a dále vytvářejí podmínky pro stavy extrémní všímavosti (kensho, satori).
Závěr
Meditace není únik ze společnosti. … Praktikujeme buddhismus a meditaci proto, abychom byli klidní a šťastní, chápaví a milující. Tak pracujeme pro mír a štěstí své rodiny a své společnosti. (Thich Nhat Hanh 1991)
Přestože je neurovědecký výzkum meditace na samém počátku, již nyní můžeme do jisté míry zhodnotit jeho význam. V prvé řadě přispívá k lepšímu pochopení neuronálních podkladů dovedností soustředěného a všímavého vedení pozornosti a zvládání emocí. Dále zjišťujeme, do jaké míry umožňuje neuroplasticita mozku systematický rozvoj těchto komplexních dovedností. Tyto výsledky pak tvoří empirické předpoklady pro vysvětlení neuronálních mechanismů, které se uplatňují v psychoterapeutických metodách využívajících prvků meditační praxe.
Západní, euro-americká kultura vnímá vědu jako záruku pravdivého poznání. Prospěšnost meditační praxe navíc není vázaná na buddhismus či jinou duchovní tradici. Neurovědecké i terapeutické důkazy o účinnosti meditace by proto mohly přispět k dalšímu rozšíření meditační praxe v naší kultuře.
POZNÁMKY
[1] Z knihy Jan Honzík (ed.): Jednota v rozmanitosti. Buddhismus v České republice. Dharmagaia 2010.
[2] Mindfulnes-based Stress Reduction
LITERATURA
Austin, J. H. (1998). Zen and the brain : toward an understanding of meditation and consciousness (2nd MIT pbk. ed.). Cambridge, Mass.: MIT Press.
Austin, J. H. (2006). Zen-Brain Reflections. Reviewing Recent Developments in Meditation and Consciousness. Cambridge, MA: The MIT Press.
Baer, R. A. (Ed.) (2006). Mindfulness-Based Treatment Approaches. Oxford: Academic Press.
Benda, Jan (2006): Meditace, všímavost a nové směry KBT. Konfrontace – časopis pro psychoterapii, 17, 3 (65), 132-135.
Brefczynski-Lewis, J. A., Lutz, A., & Davidson, R. J. (2004). A neural correlate of attentional expertise in long-time Buddhist practitioners. (No. 715.8.). San Diego: Society for Neuroscience.
Creswell, J.D. (2007). Neural Correlates of Dispositional Mindfulness During Affect Labeling. Psychosomatic Medicine 69:560–565 (2007).
Dalailama (2008). In Dan Rather Reports:Mind Science [online]. HDNet.
Farb, N. A. S., Segal, Z. V., Mayberg, H. M., Bean, J., McKeon, D., Fatima, Z., &
Anderson, A. K. (2007). Attending to the present: mindfulness reveals distinct neural modes of self-reference. Social Cognitive and Affective Neuroscience, 2(4), 313–322.
Jha, A. P., Krompinger, J., & Baime, M. J. (2007). Mindfulness training modifies subsystems of attention. Cognitive Affective and Behavioral Neurosciences, 7(2), 109–119.
Lazar, S., Kerr, C., Wasserman, R., Gray, J., Greve, D., Treadway, M., McGarvey, M., Quinn, B., Dusek, J., Benson, H., Rauch, S., Moore, C., & Fischl, B. (2005). Meditation experience is associated with increased cortical thickness. Neuroreport. 16(17):1893-1897, November 28, 2005.
Lutz, A., Greischar, L. L., Rawlings, N. B., Ricard, M., & Davidson, R. J. (2004). Long-term meditators self-induce high-amplitude gamma synchrony during mental practice. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 101(46), 16369-16373.
Lutz, A., Slagter, H., Dunne, J., Davidson, R. Attention regulation and monitoring in meditation . Trends in Cognitive Sciences, Vol. 12, No. 4. (April 2008), pp. 163-169.
Maguire, E. A., Gadian, D. G., Johnsrude, I. S., Good, C. D., Ashburner, J., Frackowiak, R. S., & Frith, C. D. (2000). Navigation-related structural change in the hippocampi of taxi drivers. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 97(8), 4398-4403.
Nyanaponika Théra (1995). Jádro buddhistické meditace. Praha: DharmaGaia.
Nyanatolika Théra (2009). Buddhistický slovník. Praha: DharmaGaia.
Slagter, H. A., Lutz, A., Greischar, L. L., Francis, A. D., Nieuwenhuis, S., Davis, J. M., et al. (2007). Mental training affects distribution of limited brain resources. PLoS Biology, 5(6), e138.
Sujiva (2006). Základy meditace vhledu. Praha: DharmaGaia.
Thich Nhat Hanh (1991). Mír v nás. Bratislava: CAD Press.
Správné uvědomění je vpravdě nepostradatelným základem pro správné žití a správné myšlení – všude, v každé době, pro každého. Je v něm poselství pro všechny; nejen pro následovníky Buddhy a jeho nauky, ale pro všechny, kdo usilují o zvládnutí mysli, která je tak těžko ovladatelná, a skutečně si přejí rozvinout její skryté schopnosti k většímu prospěchu a většímu štěstí. (Nyanaponika Thera 1995)
Meditace je pojem, který označuje širokou škálu metod pro transformaci prožívané zkušenosti. Pro účely tohoto článku se přidržíme definice meditace zformulované tak, aby bylo možno meditaci zkoumat vědeckými metodami: Meditace spočívá v systematickém rozvíjení dovedností energického, soustředěného a všímavého zaznamenávání aktuálního prožívání (Lutz et al., 2008). Trénink těchto dovedností stojí čas a úsilí, podobně jako trénink hry na hudební nástroj. Jak v rovině spirituální, tak i v rovině čistě praktické by měla meditace vést k dovednějšímu zvládání života.
Výzkum vlivu meditace na mozek probíhá již od šedesátých let. Jednalo se většinou o záznamy EEG pořízené v průběhu meditačního sezení. Tyto výzkumy však byly nesourodé, prováděly je různé výzkumné týmy, s různým záměrem, s různě velkými skupinami lidí. Někdy byli předmětem zkoumání zkušení meditující, jindy nováčci. Navíc byly zkoumány různé druhy meditací, vedle buddhistických to byla často například transcendentální meditace. Proto je velmi obtížné tyto rané experimenty vyhodnotit. Přinejmenším však z těchto experimentů vyplynulo, že meditace vytváří unikátní vzorce neuronální aktivity. Významnější posun nastal až v posledních několika letech, kdy se k výzkumu vlivu meditace na mozek začaly využívat moderní metody zobrazení procesů v mozku, jako je například funkční magnetická rezonance (fMRI) či pozitronová emisní tomografie (PET). Na rozdíl od EEG umožňují tyto metody zkoumat mozek s relativně vysokým prostorovým rozlišením. Výzkum se soustředí na strukturální i funkční změny v mozku. Strukturální změny jsou dlouhodobé změny, které se na té nejhrubší úrovni projevují ve velikosti a tvaru jednotlivých částí mozku. Funkční změny zachycují, co se v mozku odehrává ve chvíli, kdy člověk medituje. Neurovědce zajímá většinou, jaké části mozku reagují na jaké podněty a jakým způsobem se části mozku navzájem ovlivňují.
1. Vliv meditace na strukturu a funkci mozku
…Můj hlavní zájem nepatří těm, kteří meditují kvůli své náboženské víře. Zajímám se zejména o to, co nazývám sekulární etikou. Lidé, kteří se nezajímají o náboženství a víru, také chtějí žít šťastný život. Tyto lidi a zejména mladou generaci bychom měli naučit zvládat jejich negativní emoce čistě na základě každému dostupné zkušenosti a zdravého rozumu založeného na vědeckých poznatcích. (Dalajlama 2008)
1.1. Neuroplasticita
Neuroplasticita je široký termín, který označuje schopnost mozku se měnit a adaptovat v průběhu života. Zjevná je neuroplasticita v dětství a dospívání. Víme například, že pokud mozek není v jistém kritickém období vystaven některým typům vjemů, nedokáže později vyvinout schopnost tyto vjemy zpracovat. Například mláďata koček, která vyrůstají ve tmě, nejsou po jistém období schopna naučit se rozpoznávat zrakové vjemy. Malé děti, které nemají příležitost osvojit si řeč, toho později nejsou schopny, nebo jen velmi nedokonale. Ovšem mozek se samozřejmě mění i v dospělosti – např. naše schopnost zapamatovat si konkrétní epizody a obecné významy je důsledkem neuroplasticity. I v dospělosti jsme schopni získat velmi komplexní a specifické dovednosti - víme například, že experti (hráči šachu, hudebníci, taxikáři) mají části mozku podílející se na jejich dovednostech vyvinutější než průměrný náhodně vybraný člověk (Maguire, 2000).
Mozek je také schopen kompenzovat poškození tak, že některé jeho části převezmou do jisté míry funkce částí poškozených. Podobně jako při meditaci, je zde důležité úsilí, to platí pro neuroplasticitu obecně. Lidé po mozkové příhodě, kteří systematicky trénují, jsou schopni rychleji a ve větší míře nahradit ztracené schopnosti.
Charakterové vlastnosti, pozornost, schopnost kontrolovat emoce apod. však byly většinou chápány jako trvalé a stabilní vlastnosti. Neurovědci se domnívali, že po kritickém období se již mozek v těchto vlastnostech nevyvíjí a dochází pouze k degeneraci vlivem stárnutí. Výzkumy vlivu meditace na strukturu a funkci mozku ukazují, že i tyto vlastnosti a oblasti mozku, které s jejich projevy souvisejí, se mohou měnit.
1.2. Některé dosud zjištěné vlivy meditace na strukturu a funkci mozku
V této části se dotkneme pouze několika nejvýznamnějších objevů o vztahu meditace a strukturálních a funkčních změn mozku. Každý měsíc se nyní objevuje několik nových článků zabývajících se tímto tématem.
První důkazy o plasticitě mozkové kůry související s meditační praxí přinesl tým Sary Lazar (Lazar et al., 2005). Na základě dřívějších studií, které ukazovaly, že meditace vyvolávají trvalé změny v EEG, zahájili výzkum s 20 subjekty, kteří dlouhodobě (v průměru 9 let, 6 hodin týdně) praktikují meditaci všímavosti a vhledu (satipatthána-vipassaná). Pomocí magnetické rezonance vyšetřili sílu jejich mozkové kůry. V porovnání s kontrolní skupinou byla u meditujících zjištěna zvýšená síla mozkové kůry v oblastech podílejících se na pozornosti, vnímání vnitřních stavů a zpracování senzomotorických podnětů (jednalo se zejména o oblast prefrontální kůry a přední insuly). Zvýšení síly mozkové kůry bylo vyšší u starších pacientů, což naznačuje, že meditace by mohla zpomalovat přirozené ubývání mozkové kůry v důsledku stáří. U dvou specifických oblastí byla zjištěna i korelace mezi délkou meditační praxe a sílou kůry.
Další tým (Brefczynski-Lewis, Lutz, & Davidson, 2004) sledoval skupinu dlouhodobě (tisíce hodin) praktikujících tibetských mnichů. Výzkum se zaměřil na funkční změny při aktivním praktikování dvou typů meditace. Kontrolní skupinu tvořili lidé, kteří nikdy dříve nemeditovali a pouze nedlouho před testem dostali meditační instrukci. Oproti kontrolní skupině byla u meditujících při meditaci soustředění na vizuální předmět zjištěna zvýšená aktivita oblastí v čelním a temenním laloku, které se podílejí na udržování pozornosti. Při meditaci nerozlišujícího soucitu, při které vysílá meditující soucit všem bytostem bez rozdílu, byla zjištěna zvýšená aktivita v oblastech, které souvisejí s vnímáním stavu sebe i druhých, plánováním pohybů a pozitivními emocemi.
Jednou ze složek meditací, které rozvíjejí všímavost, je slovní označování prožívaných obsahů, včetně emocí. Slovní označení prožívání umožňuje lepší odstup a tím vyšší míru dovedného zvládání daného prožitku. Studie (Creswell et al., 2007) se zabývala subjekty, kteří sice nemeditovali, ale byla u nich určena různá míra všímavosti na základě specializovaných dotazníků. Subjekty poté označovali promítané tváře s emočně nabitým výrazem. Buď označovali přímo tyto emoce anebo v kontrolní úloze určovali pohlaví tváří. Výzkum ukázal, že vyšší všímavost byla korelována s vyšší aktivitou prefrontální kůry a nižší oboustrannou aktivitou amygdaly při označování emocí oproti kontrolní úloze s určováním pohlaví. Dále byla zjištěna silná negativní korelace mezi aktivitou prefrontální kůry a pravé amygdaly a to pouze u subjektů s vysokou mírou všímavosti. Schopnost prefrontální kůry regulovat emoční centra a zejména pak amygdalu je intenzivně zkoumána již delší dobu. Tento konkrétní výzkum naznačuje, že mechanismus, díky kterému umožňuje všímavost lépe zvládat složité situace vzbuzující negativní emoce, spočívá ve zlepšené schopnosti prefrontální kůry regulovat emoční centra.
Všechny předchozí výsledky byly zjištěny použitím magnetické rezonance. Tým vedený Antoinem Lutzem (Lutz et al. 2004) zjistil zajímavé změny EEG u již zmíněné skupiny dlouhodobě meditujících tibetských mnichů při meditaci nerozlišujícího soucitu. Meditující indukovali v průběhu meditace oproti kontrolní skupině podstatně vyšší intenzitu oscilací v pásmu gama a zároveň vyšší fázovou synchronnost mezi vzdálenými částmi mozku. Dále, v tzv. odpočinkové fázi, ještě před započetím meditace, vykazovali meditující oproti kontrolní skupině vyšší poměr oscilací v pásmu gama (25–42 Hz) oproti oscilacím s nižší frekvencí (4–13 Hz), přičemž tento poměr se po započetí meditace ještě podstatně zvýšil a zůstal vyšší než před meditací i po ukončení meditace. Jmenované změny byly nejsilnější zejména v oblasti čelních a temenních elektrod. Tento výzkum jako první naznačil, že meditační praxe zapojuje dočasné integrační mechanismy a umožňuje krátkodobé i dlouhodobé neuronální změny.
Dvě studie prokázaly zvýšené schopnosti meditujících v konkrétních úlohách. Studie (Jha et al., 2007) srovnávala schopnosti soustředění u skupiny dlouhodobě meditujících po měsíčním meditačním ústranní, nováčků po osmitýdenním meditačním kurzu MBSR[2] a kontrolní skupiny nemeditujících. Byla prokázána zvýšená schopnost obou skupin meditujících udržet pozornost u předmětu, ale nebyla prokázána zvýšená schopnost postřehnout nový podnět nebo rozlišovat mezi konfliktními podněty. Studie (Slagter et al., 2007) prokázala zvýšenou schopnost meditujících po tříměsíčním meditačním ústranní rozlišit dva rychle za sebou následující sluchové podněty. Při tomto experimentu se také ukázalo, že ti nejúspěšnější měli podle EEG v okamžiku, kdy nastal druhý podnět, nejnižší aktivitu mozku. To je interpretováno jako schopnost meditujících nevěnovat pozornost nadbytečným podnětům a tím kapacitu pozornosti zvýšit.
Jedním z možných mechanismů, jakým meditace transformuje prožívání, je rozlišení mezi sebe-uvědomováním v přítomném okamžiku a osobnostním sebe-uvědomováním ve vztahu k minulosti a budoucnosti (jde zejména o trvalé znaky, např. jaké mám fyzické vlastnosti, jaké mám schopnosti atd.) Studie (Farb et al., 2007) prokázala, že u meditujících se při prožívání přítomného okamžiku a osobnostního sebeuvědomění aktivují odlišné oblasti mozkové kůry, zatímco u nemeditujících se tyto oblasti překrývají. To je interpretováno jako zvýšená schopnost meditujících rozlišit od sebe tyto dvě formy sebe-uvědomování.
Pro úplnost zde zmíním též práce Jamese H. Austina (Austin, 1998, 2006), který vychází ze zenové praxe a snaží se syntetizovat dosavadní poznatky do širšího, byť zatím spekulativního rámce. Podle Austina se změny v thalamu podílí na potlačení narativního Já a dále vytvářejí podmínky pro stavy extrémní všímavosti (kensho, satori).
Závěr
Meditace není únik ze společnosti. … Praktikujeme buddhismus a meditaci proto, abychom byli klidní a šťastní, chápaví a milující. Tak pracujeme pro mír a štěstí své rodiny a své společnosti. (Thich Nhat Hanh 1991)
Přestože je neurovědecký výzkum meditace na samém počátku, již nyní můžeme do jisté míry zhodnotit jeho význam. V prvé řadě přispívá k lepšímu pochopení neuronálních podkladů dovedností soustředěného a všímavého vedení pozornosti a zvládání emocí. Dále zjišťujeme, do jaké míry umožňuje neuroplasticita mozku systematický rozvoj těchto komplexních dovedností. Tyto výsledky pak tvoří empirické předpoklady pro vysvětlení neuronálních mechanismů, které se uplatňují v psychoterapeutických metodách využívajících prvků meditační praxe.
Západní, euro-americká kultura vnímá vědu jako záruku pravdivého poznání. Prospěšnost meditační praxe navíc není vázaná na buddhismus či jinou duchovní tradici. Neurovědecké i terapeutické důkazy o účinnosti meditace by proto mohly přispět k dalšímu rozšíření meditační praxe v naší kultuře.
POZNÁMKY
[1] Z knihy Jan Honzík (ed.): Jednota v rozmanitosti. Buddhismus v České republice. Dharmagaia 2010.
[2] Mindfulnes-based Stress Reduction
LITERATURA
Austin, J. H. (1998). Zen and the brain : toward an understanding of meditation and consciousness (2nd MIT pbk. ed.). Cambridge, Mass.: MIT Press.
Austin, J. H. (2006). Zen-Brain Reflections. Reviewing Recent Developments in Meditation and Consciousness. Cambridge, MA: The MIT Press.
Baer, R. A. (Ed.) (2006). Mindfulness-Based Treatment Approaches. Oxford: Academic Press.
Benda, Jan (2006): Meditace, všímavost a nové směry KBT. Konfrontace – časopis pro psychoterapii, 17, 3 (65), 132-135.
Brefczynski-Lewis, J. A., Lutz, A., & Davidson, R. J. (2004). A neural correlate of attentional expertise in long-time Buddhist practitioners. (No. 715.8.). San Diego: Society for Neuroscience.
Creswell, J.D. (2007). Neural Correlates of Dispositional Mindfulness During Affect Labeling. Psychosomatic Medicine 69:560–565 (2007).
Dalailama (2008). In Dan Rather Reports:Mind Science [online]. HDNet.
Farb, N. A. S., Segal, Z. V., Mayberg, H. M., Bean, J., McKeon, D., Fatima, Z., &
Anderson, A. K. (2007). Attending to the present: mindfulness reveals distinct neural modes of self-reference. Social Cognitive and Affective Neuroscience, 2(4), 313–322.
Jha, A. P., Krompinger, J., & Baime, M. J. (2007). Mindfulness training modifies subsystems of attention. Cognitive Affective and Behavioral Neurosciences, 7(2), 109–119.
Lazar, S., Kerr, C., Wasserman, R., Gray, J., Greve, D., Treadway, M., McGarvey, M., Quinn, B., Dusek, J., Benson, H., Rauch, S., Moore, C., & Fischl, B. (2005). Meditation experience is associated with increased cortical thickness. Neuroreport. 16(17):1893-1897, November 28, 2005.
Lutz, A., Greischar, L. L., Rawlings, N. B., Ricard, M., & Davidson, R. J. (2004). Long-term meditators self-induce high-amplitude gamma synchrony during mental practice. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 101(46), 16369-16373.
Lutz, A., Slagter, H., Dunne, J., Davidson, R. Attention regulation and monitoring in meditation . Trends in Cognitive Sciences, Vol. 12, No. 4. (April 2008), pp. 163-169.
Maguire, E. A., Gadian, D. G., Johnsrude, I. S., Good, C. D., Ashburner, J., Frackowiak, R. S., & Frith, C. D. (2000). Navigation-related structural change in the hippocampi of taxi drivers. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 97(8), 4398-4403.
Nyanaponika Théra (1995). Jádro buddhistické meditace. Praha: DharmaGaia.
Nyanatolika Théra (2009). Buddhistický slovník. Praha: DharmaGaia.
Slagter, H. A., Lutz, A., Greischar, L. L., Francis, A. D., Nieuwenhuis, S., Davis, J. M., et al. (2007). Mental training affects distribution of limited brain resources. PLoS Biology, 5(6), e138.
Sujiva (2006). Základy meditace vhledu. Praha: DharmaGaia.
Thich Nhat Hanh (1991). Mír v nás. Bratislava: CAD Press.