Strach a životní cykly
Roman Žižlavský
Strach. Samotné to slovo nahání nepříjemný pocit. Už jen svým zvukem - str jako když vám drkotají zuby, ach jako výkřik úleku a bolesti. Je to strašné, útočí na nás strašidla, strneme hrůzou. Existují jisté konstanty, které jsou nám všem společné nezávisle na individuálním nastavení, místě narození, tradici. Pocit strachu je jednou z těchto společných zkušeností. Můžeme jej znát v mnoha velmi odlišných podobách. Od jemných obav, které mohou být dokonce vzrušivě příjemné, až po ochromující děsivé ataky paniky, které nás zaplaví a mohou rozbourat naši sebedůvěru jako uragán. Strach je v nás pevně zakořeněn nezávisle na míře inteligence a civilizovanosti...
V jádru je to stejný strach, který cítili naši předci v temných jeskyních a je to síla, která nás stejně tak spojuje se zvířaty. Nezávisle na různých osobních interpretacích je silný strach takřka vždy strachem ze zániku. Zániku čeho? Sebe sama, mého já, mého sebe-obrazu. A rozhodně se to netýká jen okamžiků ohrožení fyzickou smrtí.
Způsoby, míra, intenzita prožívání strachu jsou různé. Máme individuálně rozdílně nastavené vědomí. Někdo je veselé, lehko-vážné povahy a s ničím si příliš neláme hlavu, někdo zase úzkostně prožívá i situace, které většině lidí přijdou jako naprosto bezproblémové. Čím vším je daná míra a četnost prožívání strachu, obav, úzkostí, je těžko říci, u každého se vždy bude jednat o jedinečný koktejl, v němž budou nejspíš namíchány rané, dokonce už prenatální zkušenosti a prožitky, osobní nastavení, míra citlivosti, genetická výbava, naplnění či nenaplnění základních emocionálních potřeb v dětství a další. Navíc během našeho života někdy přichází období krizí, přerodů, proměn, kdy hlubinné síly razantně a bez ptaní pronikají skrz slupku našeho vědomí, do našeho malého já. Tyto období bývají nezřídka provázeny někdy velmi silnými prožitky strachu, úzkostí, děsu.
Už v raném dětství, kdy se tvoří struktura osobnosti, malá bytost často prožívá velké strachy spojené se separací od matky. Kolem 7.-8. roku pak dochází k vytváření hranice mezi vnějším a vnitřním prožíváním, často velice dramatické i hrozivé dětské fantazie jsou staženy do oblastí, které psychologie označuje jako stín. Vytváří se naše lidská nebo možná přesněji vnější, na svět obrácená identita, obraz, kterým se prezentujeme a s kterým se také sami ztotožňujeme. Magický dětský svět a jeho prožívání se bortí pod tlakem nutnosti nabrat určitou zřetelnou formu. Hlavně pro citlivé, samotářské, introvertní děti to může být velmi obtížné. Často je toto období přechodu plné děsivých snů, nočních můr. Může se stát a není to výjimečné, že tyto rané fáze neproběhnou příliš dobře. Chybějící rodič, matka, která si není jistá, zda dítě vůbec chce, hádky, citlivá osobnost. Už v prenatálním období může bytost nasát podněty, jimž by dospělí vůbec nepřikládali význam. Fyzicky je sice malinká, ale s vědomím otevřeným možná tak, jak už nikdy poté nebude. A bez všech pozdějších obran, hranic a racionalizací. Dávná zranění a nejistoty z této doby si pak neseme životem, i když o nich třeba ani nevíme.
Další vnitřní drama pak probíhá v období puberty, kdy tvorba osobnosti a vyhraňování se vůči okolí, zvláště rodině, je také časem častého strachu, nejistoty, deprese. A je to zase o čem jiném než o proměně sebe sama, svého obrazu vůči okolí. Snad každý si prožil nějaké krušné pubertální chvíle ať už sám se sebou, se svými rodiči, prvními láskami, experimenty s měniči vědomí či pak někteří z nás také z druhé strany jako rodiče.
Kolem třicátého roku, spíše po něm, se může stát, že se - mytologickým jazykem, vrátí Saturn. Značí to čas, kdy se staré dětské bolesti a strachy znovu otevírají, stínové, temné, pro naše já často děsuplné, přímo ďábelské síly, mohou vtrhnout do vědomí. A čím větší nálož si neseme, tím větší vnitřní horor může nastat. Může přerůst až ve velice temné, drásavé období vnitřních nejistot, depresí, úzkostí, šílení. Mystici těmto časům říkají temné noci duše, hlubině psychologickým jazykem můžeme hovořit o fázi individuace zvědomování stínu. Nyní se také mluví o psychospirituální krizi, která ovšem nemusí být spojena pouze s touto životní fází, nastat může takřka kdykoli během života a projevovat se může velmi různorodými způsoby. Neznalí těchto procesů, včetně mnoha lékařů, hodnotí tato sice velice náročná, ale v hluboké podstatě léčivá období, jako duševní nemoc a takto k nim přistupují. Nezřídka i sám člověk této interpretaci uvěří a stane se nemocným. Není těžké tyto časy skutečně takto pochopit, protože co se děje bývá někdy opravdu na hranici a i za hranicí našeho pocitu únosnosti a duševního zdraví. Děsy, úzkosti, paranoie a deprese dokážou rozleptat nás samé až na samou dřeň. Vždyť koneckonců o nás samé jde, bortí se náš sebe-obraz, ego, ochranné mechanismy padají, stínové, potlačené, nevědomé obsahy, démoni, strachy, nejistota, tajené představy, staré bolesti mohou zaplavit vědomí jako příval. Na světlo se derou obsahy naší Pandořiny skříňky. Můžeme nahlédnout, že spousta z našich zájmů, postojů, vztahů, názorů nebyly než části masek a rolí, které fungovaly jako obrany a útěky od bolavých témat, že nebyly než sofistikovanou snahou o potvrzení nejistého já, malého dítěte, které hledá přijetí a čelí děsu existence. Jak často se mluví ve spirituálních systémech o transcendenci, překonání, odevzdání, prohlédnutí, opuštění či dokonce zničení ega, tak když se tak skrze síly mohutnější než jakákoli naše vůle začne dít, jen najednou s hrůzou vidíme, že se skutečně rozpadáme. Síly destrukce, často vnímané i jako temnota a zlo, si bez ptaní berou to, co má být zničeno či změněno. Čím víc máme naloženo ze starých časů, čím je naše obrana silnější, tím těžší bývají tyto časy. Zde, možná poprvé v životě, skutečně cítíme prameny našich bolů, ale i prameny existence, která v sobě skrývá stejně světlou, pozitivní část, tak nyní velmi viditelnou temnou a destruktivní.
Obdobně bouřlivá či třeba naopak únavně zdlouhavá může být po čtyřicítce krize středního věku, kdy čelíme neúprosnému faktu plynutí času, mizení mladistvé energie spolu s otázkou smyslu života svého i bytí obecně. Samotné stáří pak bezpochyby přináší další výzvy a u někoho temný smutek, beznaděj a hněv. A samozřejmě i strach, protože nyní je zánik, fyzický stejně jako psychický, již skutečně na dohled. Nyní se ve své nahotě odhalí, jak jsme se s touto skutečností srovnali, protože obvyklé možnosti úniků do práce, vztahů, činností již nemůžeme většinou tak využívat.
II. DAIMON
Náš život není jednoduchá lineární úsečka. Stejně tak my bezpochyby nejsme neměnné kusy hmoty a stále stejného vědomí. Procházíme určitými uzlovými body, kritickými obdobími, kdy se energie shromažďuje, aby uskutečnila nevyhnutelnou proměnu, transformaci. V přírodě to můžeme vidět i názorně na jednotlivých stádiích vývoje některých druhů. My se neměníme doslovně z housenky v kuklu a ta pak v motýla, ale klidně můžeme tyto analogie použít. Stejně jako v přírodě jsou i zde ve hře síly, které není možné obejít, vyhnout se jim. I když máme někdy pocit, že jsme přírodu spoutali naší silou a vůlí, že jsme přece moderní civilizovaní lidé. Jak někdo řekl, tuším Jung, civilizace není než tenkou slupkou na našem vědomí. Vždyť si uvědomme, jak dlouho trvá vývoj člověka a jak dlouho z této doby existuje cosi, co vzletně nazýváme civilizace, kultura. Ještě před pár stovkami let, což je z pohledu evoluce tak mrknutí oka, naši předkové žili v lesích, ve volné krajině, spojeni těsně s přírodou a jejími rytmy. Pod onou tenkou slupkou civilizace, v níž se snažíme žít, pohybovat, fungovat, být normální dle společenského obrazu normality, se skrývají, bublají a někdy i bouří síly, jenž nás pojí se zvířaty, rostlinami, kameny, stejně jako s mocnými živly, matricemi existence, někdy zvané archetypy, se silami, jenž se vymykají škatulkám dobrý, špatný, duchovní, materiální. Jsou mimo a možná spíš před jakoukoli verbalizovanou zkušeností. Nepopsatelno.
Housenka nemůže zůstat navždy housenkou, i kdyby sebevíc chtěla. Stejně tak my, i když máme pocit, že svůj život držíme pevně v rukou, podléháme rytmu bytí a vývoje. Možná i housenka cítí strach, když přichází čas na velkou proměnu. Vždyť celé její bytí se mění, ona sama se mění do podoby, kterou nezažila. My na tom nejsme jinak, strach během těchto období je přirozený projev.
Občas se musí zrodit nový svět a starý musí zemřít. Když umírají části nás, celý vesmír jakoby se smrštil, není vidět světlo, není naděje. Můžeme sbírat ve spáleništi co zbylo, co je z nás vskutku ryzí a opravdové. Lépe s pomocí zkušených průvodců, i když jsme to jen my, kdo tím musíme projít. Či spíše přečkat. Často nejde právě než jen čekat, čekat v temnotě. Stejně jako přeměně housenky v motýla předchází fáze nehybné kukly, i my jsme nezřídka v těchto fázích lapeni mocí, proti níž naše kontrola a vůle nefungují, a která nás uvězní v pasivitě. Naše navyklé způsoby řešení situací, aktivita, vůle, energie nic nezmůžou. Jsou spíše na škodu. Čím víc bojujeme a bráníme se, tím větší bývá úzkost a strach. Jistě, můžeme utéci do nemoci a užívání léků, tím ale celý proces spíše utlumíme, umrtvíme, uděláme z něj nemoc. Můžeme pak uvíznout na mělčinách, kde se budeme marně vztahovat k minulosti, která se nemůže vrátit, neschopni kroku do další nezbytné fáze, na vlastní psychické nohy. Naopak vědomé přijetí tohoto procesu může velmi pomoci, i když to jeho intenzitu nijak neumenší. Může ovšem umenšit strach ze strachu, strach z neznáma, do něhož směřujeme.
Nejistota a úzkost jsou často věrnými druhy těchto temných poutí. Mohou se objevit děsivé sny, děsivé pocity, děsivé představy, jako bychom to snad ani nebyli my. Stínové, neznámé a z našeho pohledu temné, někdy přímo ďábelské síly, se prohání naší myslí a svírají tělo. Zmatené a roztřesené, nejisté ego si vytváří někdy velice pitoreskní či paranoidní vysvětlení těchto jevů. Můžeme se dostat do stavu, kdy se bojíme, co přinese další den, bojíme se vlastních myšlenek a představ, drtí nás strach ze zešílení. Obava ze ztráty zdravého rozumu je zase jinými slovy strach ze ztráty sebe sama, ztráty kontroly, zánik já. Prazákladní strach. Někdy může být tento proces skutečně na hraně s tím, co je nazýváno duševní nemoc. Známým a silným případem je krize, jíž ve středním věku prošel Carl Gustav Jung. Během několika let trvajícího (!) procesu si prošel zkušenostmi, které byly skutečně za hranicí toho, co moderní psychologie nazývá duševní zdraví. Přitom zpětně toto období hodnotil jako velice smysluplné, to, co vyneslo na povrch bohatství, z nějž následující roky čerpal.
Otevřenost čistého uvědomování bez reakcí, akceptace i neohrožený postoj bojovníka jsou plody sebepoznávacích cvičení, které se nyní skutečně hodí. Jinak ovšem pokud jsme jakýmkoli způsobem užívali určité sebepoznávací techniky, terapie, tak v těchto časech také naše víra, zájem, zkušenosti, poznání prochází těžkou zkouškou a nezřídka se rozpadají jako suchý strom. V těchto chvílích jako bychom stáli nazí a bez pomoci všanc drtivým vichrům existence, naprosto jedno jak předtím sebejistí, jak pevní, jak sebe-znalí, jak moudří. Celé slavné naše já, ať už se vidíme jakkoli, plápolá jako slabý plamínek ve větru a hledá záchytné body v tekutém písku změny. Co zbývá je učit se otevírat tomuto proudu, učit se kráčet tmou bez opory, učit se bytí v totální nejistotě, ze které se teprve cosi možná rodí, cosi nezřetelně rýsuje a naše oči strachu navíc v těchto nejasných stínech vidí spíše démony.
Proces rozpadu je často o ohromné mentální a někdy i fyzické bolesti a strachu a určitě je vhodné požádat o pomoc, asistenci, pokud je toho na nás už moc. Bezpečný rámec, uzavřený prostor terapie, nám může pomoci se začít pomalu znovu formovat, křehká křídla by neměla přijít hned do styku se silným větrem denní reality a nepochopením okolí. Otevřenou mysl je třeba ochraňovat, jemně, citlivě dodávat znovu důvěru ve svůj život, vědomí. Být na sebe hodný, citlivý, pěstovat laskavost k sobě samému. I když se v nás děje cokoli, možná cítíme samu temnotu či absolutní nejistotu o sobě samém, o svém zdravém rozumu, neznamená to, že jsme my touto nejistotou či pocitem temna. Jsou to děje, které přijdou a zase odejdou. Pokud dokážeme být si vědomí, otevření, uvolnění bez nutnosti se vším bojovat či se toho panicky obávat, může nám to velmi pomoci. Nechat divokou řeku, aby se zklidnila, voda záplavy vsákla do půdy…a nové úžasné rostliny mohly začít růst v pozměněné, rozsáhlejší, hlubší krajině.
Není jisté nic, vše se mění, jak říkají buddhisté, jediná jistota je smrt, ale není jisté, kdy přijde. Někdy přijde už během života. Strach je zde náš démon, daimon, průvodce temnotou, obdobím rozpadu a proměny, přísný a krutý učitel. Může nás ale otevřít opravdovému soucitu, živým emocím, zdroji sebe sama. Jestli a jak jeho zkouškou projdeme? To nevíme.
(Článek byl původně publikován na Psychologii.cz)
Roman Žižlavský
Strach. Samotné to slovo nahání nepříjemný pocit. Už jen svým zvukem - str jako když vám drkotají zuby, ach jako výkřik úleku a bolesti. Je to strašné, útočí na nás strašidla, strneme hrůzou. Existují jisté konstanty, které jsou nám všem společné nezávisle na individuálním nastavení, místě narození, tradici. Pocit strachu je jednou z těchto společných zkušeností. Můžeme jej znát v mnoha velmi odlišných podobách. Od jemných obav, které mohou být dokonce vzrušivě příjemné, až po ochromující děsivé ataky paniky, které nás zaplaví a mohou rozbourat naši sebedůvěru jako uragán. Strach je v nás pevně zakořeněn nezávisle na míře inteligence a civilizovanosti...
V jádru je to stejný strach, který cítili naši předci v temných jeskyních a je to síla, která nás stejně tak spojuje se zvířaty. Nezávisle na různých osobních interpretacích je silný strach takřka vždy strachem ze zániku. Zániku čeho? Sebe sama, mého já, mého sebe-obrazu. A rozhodně se to netýká jen okamžiků ohrožení fyzickou smrtí.Způsoby, míra, intenzita prožívání strachu jsou různé. Máme individuálně rozdílně nastavené vědomí. Někdo je veselé, lehko-vážné povahy a s ničím si příliš neláme hlavu, někdo zase úzkostně prožívá i situace, které většině lidí přijdou jako naprosto bezproblémové. Čím vším je daná míra a četnost prožívání strachu, obav, úzkostí, je těžko říci, u každého se vždy bude jednat o jedinečný koktejl, v němž budou nejspíš namíchány rané, dokonce už prenatální zkušenosti a prožitky, osobní nastavení, míra citlivosti, genetická výbava, naplnění či nenaplnění základních emocionálních potřeb v dětství a další. Navíc během našeho života někdy přichází období krizí, přerodů, proměn, kdy hlubinné síly razantně a bez ptaní pronikají skrz slupku našeho vědomí, do našeho malého já. Tyto období bývají nezřídka provázeny někdy velmi silnými prožitky strachu, úzkostí, děsu.
Už v raném dětství, kdy se tvoří struktura osobnosti, malá bytost často prožívá velké strachy spojené se separací od matky. Kolem 7.-8. roku pak dochází k vytváření hranice mezi vnějším a vnitřním prožíváním, často velice dramatické i hrozivé dětské fantazie jsou staženy do oblastí, které psychologie označuje jako stín. Vytváří se naše lidská nebo možná přesněji vnější, na svět obrácená identita, obraz, kterým se prezentujeme a s kterým se také sami ztotožňujeme. Magický dětský svět a jeho prožívání se bortí pod tlakem nutnosti nabrat určitou zřetelnou formu. Hlavně pro citlivé, samotářské, introvertní děti to může být velmi obtížné. Často je toto období přechodu plné děsivých snů, nočních můr. Může se stát a není to výjimečné, že tyto rané fáze neproběhnou příliš dobře. Chybějící rodič, matka, která si není jistá, zda dítě vůbec chce, hádky, citlivá osobnost. Už v prenatálním období může bytost nasát podněty, jimž by dospělí vůbec nepřikládali význam. Fyzicky je sice malinká, ale s vědomím otevřeným možná tak, jak už nikdy poté nebude. A bez všech pozdějších obran, hranic a racionalizací. Dávná zranění a nejistoty z této doby si pak neseme životem, i když o nich třeba ani nevíme.
Další vnitřní drama pak probíhá v období puberty, kdy tvorba osobnosti a vyhraňování se vůči okolí, zvláště rodině, je také časem častého strachu, nejistoty, deprese. A je to zase o čem jiném než o proměně sebe sama, svého obrazu vůči okolí. Snad každý si prožil nějaké krušné pubertální chvíle ať už sám se sebou, se svými rodiči, prvními láskami, experimenty s měniči vědomí či pak někteří z nás také z druhé strany jako rodiče.
Kolem třicátého roku, spíše po něm, se může stát, že se - mytologickým jazykem, vrátí Saturn. Značí to čas, kdy se staré dětské bolesti a strachy znovu otevírají, stínové, temné, pro naše já často děsuplné, přímo ďábelské síly, mohou vtrhnout do vědomí. A čím větší nálož si neseme, tím větší vnitřní horor může nastat. Může přerůst až ve velice temné, drásavé období vnitřních nejistot, depresí, úzkostí, šílení. Mystici těmto časům říkají temné noci duše, hlubině psychologickým jazykem můžeme hovořit o fázi individuace zvědomování stínu. Nyní se také mluví o psychospirituální krizi, která ovšem nemusí být spojena pouze s touto životní fází, nastat může takřka kdykoli během života a projevovat se může velmi různorodými způsoby. Neznalí těchto procesů, včetně mnoha lékařů, hodnotí tato sice velice náročná, ale v hluboké podstatě léčivá období, jako duševní nemoc a takto k nim přistupují. Nezřídka i sám člověk této interpretaci uvěří a stane se nemocným. Není těžké tyto časy skutečně takto pochopit, protože co se děje bývá někdy opravdu na hranici a i za hranicí našeho pocitu únosnosti a duševního zdraví. Děsy, úzkosti, paranoie a deprese dokážou rozleptat nás samé až na samou dřeň. Vždyť koneckonců o nás samé jde, bortí se náš sebe-obraz, ego, ochranné mechanismy padají, stínové, potlačené, nevědomé obsahy, démoni, strachy, nejistota, tajené představy, staré bolesti mohou zaplavit vědomí jako příval. Na světlo se derou obsahy naší Pandořiny skříňky. Můžeme nahlédnout, že spousta z našich zájmů, postojů, vztahů, názorů nebyly než části masek a rolí, které fungovaly jako obrany a útěky od bolavých témat, že nebyly než sofistikovanou snahou o potvrzení nejistého já, malého dítěte, které hledá přijetí a čelí děsu existence. Jak často se mluví ve spirituálních systémech o transcendenci, překonání, odevzdání, prohlédnutí, opuštění či dokonce zničení ega, tak když se tak skrze síly mohutnější než jakákoli naše vůle začne dít, jen najednou s hrůzou vidíme, že se skutečně rozpadáme. Síly destrukce, často vnímané i jako temnota a zlo, si bez ptaní berou to, co má být zničeno či změněno. Čím víc máme naloženo ze starých časů, čím je naše obrana silnější, tím těžší bývají tyto časy. Zde, možná poprvé v životě, skutečně cítíme prameny našich bolů, ale i prameny existence, která v sobě skrývá stejně světlou, pozitivní část, tak nyní velmi viditelnou temnou a destruktivní.
Obdobně bouřlivá či třeba naopak únavně zdlouhavá může být po čtyřicítce krize středního věku, kdy čelíme neúprosnému faktu plynutí času, mizení mladistvé energie spolu s otázkou smyslu života svého i bytí obecně. Samotné stáří pak bezpochyby přináší další výzvy a u někoho temný smutek, beznaděj a hněv. A samozřejmě i strach, protože nyní je zánik, fyzický stejně jako psychický, již skutečně na dohled. Nyní se ve své nahotě odhalí, jak jsme se s touto skutečností srovnali, protože obvyklé možnosti úniků do práce, vztahů, činností již nemůžeme většinou tak využívat.
II. DAIMON
Náš život není jednoduchá lineární úsečka. Stejně tak my bezpochyby nejsme neměnné kusy hmoty a stále stejného vědomí. Procházíme určitými uzlovými body, kritickými obdobími, kdy se energie shromažďuje, aby uskutečnila nevyhnutelnou proměnu, transformaci. V přírodě to můžeme vidět i názorně na jednotlivých stádiích vývoje některých druhů. My se neměníme doslovně z housenky v kuklu a ta pak v motýla, ale klidně můžeme tyto analogie použít. Stejně jako v přírodě jsou i zde ve hře síly, které není možné obejít, vyhnout se jim. I když máme někdy pocit, že jsme přírodu spoutali naší silou a vůlí, že jsme přece moderní civilizovaní lidé. Jak někdo řekl, tuším Jung, civilizace není než tenkou slupkou na našem vědomí. Vždyť si uvědomme, jak dlouho trvá vývoj člověka a jak dlouho z této doby existuje cosi, co vzletně nazýváme civilizace, kultura. Ještě před pár stovkami let, což je z pohledu evoluce tak mrknutí oka, naši předkové žili v lesích, ve volné krajině, spojeni těsně s přírodou a jejími rytmy. Pod onou tenkou slupkou civilizace, v níž se snažíme žít, pohybovat, fungovat, být normální dle společenského obrazu normality, se skrývají, bublají a někdy i bouří síly, jenž nás pojí se zvířaty, rostlinami, kameny, stejně jako s mocnými živly, matricemi existence, někdy zvané archetypy, se silami, jenž se vymykají škatulkám dobrý, špatný, duchovní, materiální. Jsou mimo a možná spíš před jakoukoli verbalizovanou zkušeností. Nepopsatelno.
Housenka nemůže zůstat navždy housenkou, i kdyby sebevíc chtěla. Stejně tak my, i když máme pocit, že svůj život držíme pevně v rukou, podléháme rytmu bytí a vývoje. Možná i housenka cítí strach, když přichází čas na velkou proměnu. Vždyť celé její bytí se mění, ona sama se mění do podoby, kterou nezažila. My na tom nejsme jinak, strach během těchto období je přirozený projev.
Občas se musí zrodit nový svět a starý musí zemřít. Když umírají části nás, celý vesmír jakoby se smrštil, není vidět světlo, není naděje. Můžeme sbírat ve spáleništi co zbylo, co je z nás vskutku ryzí a opravdové. Lépe s pomocí zkušených průvodců, i když jsme to jen my, kdo tím musíme projít. Či spíše přečkat. Často nejde právě než jen čekat, čekat v temnotě. Stejně jako přeměně housenky v motýla předchází fáze nehybné kukly, i my jsme nezřídka v těchto fázích lapeni mocí, proti níž naše kontrola a vůle nefungují, a která nás uvězní v pasivitě. Naše navyklé způsoby řešení situací, aktivita, vůle, energie nic nezmůžou. Jsou spíše na škodu. Čím víc bojujeme a bráníme se, tím větší bývá úzkost a strach. Jistě, můžeme utéci do nemoci a užívání léků, tím ale celý proces spíše utlumíme, umrtvíme, uděláme z něj nemoc. Můžeme pak uvíznout na mělčinách, kde se budeme marně vztahovat k minulosti, která se nemůže vrátit, neschopni kroku do další nezbytné fáze, na vlastní psychické nohy. Naopak vědomé přijetí tohoto procesu může velmi pomoci, i když to jeho intenzitu nijak neumenší. Může ovšem umenšit strach ze strachu, strach z neznáma, do něhož směřujeme.
Nejistota a úzkost jsou často věrnými druhy těchto temných poutí. Mohou se objevit děsivé sny, děsivé pocity, děsivé představy, jako bychom to snad ani nebyli my. Stínové, neznámé a z našeho pohledu temné, někdy přímo ďábelské síly, se prohání naší myslí a svírají tělo. Zmatené a roztřesené, nejisté ego si vytváří někdy velice pitoreskní či paranoidní vysvětlení těchto jevů. Můžeme se dostat do stavu, kdy se bojíme, co přinese další den, bojíme se vlastních myšlenek a představ, drtí nás strach ze zešílení. Obava ze ztráty zdravého rozumu je zase jinými slovy strach ze ztráty sebe sama, ztráty kontroly, zánik já. Prazákladní strach. Někdy může být tento proces skutečně na hraně s tím, co je nazýváno duševní nemoc. Známým a silným případem je krize, jíž ve středním věku prošel Carl Gustav Jung. Během několika let trvajícího (!) procesu si prošel zkušenostmi, které byly skutečně za hranicí toho, co moderní psychologie nazývá duševní zdraví. Přitom zpětně toto období hodnotil jako velice smysluplné, to, co vyneslo na povrch bohatství, z nějž následující roky čerpal.
Otevřenost čistého uvědomování bez reakcí, akceptace i neohrožený postoj bojovníka jsou plody sebepoznávacích cvičení, které se nyní skutečně hodí. Jinak ovšem pokud jsme jakýmkoli způsobem užívali určité sebepoznávací techniky, terapie, tak v těchto časech také naše víra, zájem, zkušenosti, poznání prochází těžkou zkouškou a nezřídka se rozpadají jako suchý strom. V těchto chvílích jako bychom stáli nazí a bez pomoci všanc drtivým vichrům existence, naprosto jedno jak předtím sebejistí, jak pevní, jak sebe-znalí, jak moudří. Celé slavné naše já, ať už se vidíme jakkoli, plápolá jako slabý plamínek ve větru a hledá záchytné body v tekutém písku změny. Co zbývá je učit se otevírat tomuto proudu, učit se kráčet tmou bez opory, učit se bytí v totální nejistotě, ze které se teprve cosi možná rodí, cosi nezřetelně rýsuje a naše oči strachu navíc v těchto nejasných stínech vidí spíše démony.
Proces rozpadu je často o ohromné mentální a někdy i fyzické bolesti a strachu a určitě je vhodné požádat o pomoc, asistenci, pokud je toho na nás už moc. Bezpečný rámec, uzavřený prostor terapie, nám může pomoci se začít pomalu znovu formovat, křehká křídla by neměla přijít hned do styku se silným větrem denní reality a nepochopením okolí. Otevřenou mysl je třeba ochraňovat, jemně, citlivě dodávat znovu důvěru ve svůj život, vědomí. Být na sebe hodný, citlivý, pěstovat laskavost k sobě samému. I když se v nás děje cokoli, možná cítíme samu temnotu či absolutní nejistotu o sobě samém, o svém zdravém rozumu, neznamená to, že jsme my touto nejistotou či pocitem temna. Jsou to děje, které přijdou a zase odejdou. Pokud dokážeme být si vědomí, otevření, uvolnění bez nutnosti se vším bojovat či se toho panicky obávat, může nám to velmi pomoci. Nechat divokou řeku, aby se zklidnila, voda záplavy vsákla do půdy…a nové úžasné rostliny mohly začít růst v pozměněné, rozsáhlejší, hlubší krajině.
Není jisté nic, vše se mění, jak říkají buddhisté, jediná jistota je smrt, ale není jisté, kdy přijde. Někdy přijde už během života. Strach je zde náš démon, daimon, průvodce temnotou, obdobím rozpadu a proměny, přísný a krutý učitel. Může nás ale otevřít opravdovému soucitu, živým emocím, zdroji sebe sama. Jestli a jak jeho zkouškou projdeme? To nevíme.
(Článek byl původně publikován na Psychologii.cz)