Spiritual bypass - nástrahy a pasti duchovní cesty
Roman Žižlavský | blog |
Téma tohoto textu nemusí být pro každého úplně příjemné, ale věřím, že je potřebné. Pojednáme o odvrácené straně sebepoznání. Zmíníme možné nástrahy, jámy, do nichž je možné s hlavou plnou ideálů a dobrých úmyslů velice snadné spadnout. A klidně se v nich ráchat roky a roky nevědouc, že namísto opravdového pokroku a poznání jen podporujeme neprospěšné vnitřní struktury.
Tato slepá místa jsou na západě už relativně známými oblastmi, tam mají přece jen s otevřenou spiritualitou delší zkušenost než u nás. Existuje pro ně dokonce speciální termín - spiritual bypass. Poprvé jej použil americký psycholog John Welwood v roce 1984. Označuje velmi častý jev, tedy použití spirituality, duchovní cesty jako určitého útěku, vyhýbání se bolestivým pocitům, stavům, nezahojeným ranám, traumatům, nárokům obyčejného života. Tento jev nejspíš pramení v naší běžné tendenci vyhýbat se všemu nepříjemnému. Což je na obecné úrovni pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá. Spiritual bypass je možné považovat za jakýsi stín duchovní praxe, závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Naprosto většinou se nejedná o vědomý akt, ale na důsledcích to nic nemění. Tím, že o něm ale budeme mluvit, může to mnoha z nás ušetřit velké trápení a tápání.
V rámci duchovní praxe se spiritual bypass projevuje kupříkladu jako tendence k silnému, přehnanému, studenému nadhledu, odulpění, emocionální ztuhlosti a potlačení – jde tedy o určité, řekněme odseknutí se od prožívání, postoj nadhledu, který nepramení v moudrosti, ale ve strachu, což si často meditující neuvědomuje (či odmítá uvědomit).
Patří sem dále přehnaný důraz na pozitivno. Takový ten velice pozitivní náhled na vše, vše je fajn a krásné, úžasné a máme se všichni rádi, všechno je jedna pozitivní vibrace, vesmír, bůh je láska, cítím se každý den lépe a lépe. Možná to znáte sami, často to na člověka padá při návštěvě obchodů s new age proprietami, z letáčků a knih a povídání některých „super lidiček“. S tímto je spojen strach z hněvu, který je vnímán jako špatný, negativní. Velmi často je to problém mužů, kteří často slyší, jak mají být hodní, citlivý, empatičtí. Je v pořádku podporovat tyto vlastnosti, ovšem pokud je stejně tak podpořena výchova k umění práce s mužskou silou. Práce s hněvem, hlavně tím pramenícím z dávných dětských bolestí a chybějících pozitivních vzorů, je velké téma nejen pro muže.
Do tohoto ranku náleží také naivní, slepý soucit – přece všechno a všechny musíme mít rádi. Soucítění ale není podporování zlého, Ježíš nepřinesl pouze pokoj, ale i meč, soucítění může být i drsné, když je třeba. Kromě citlivého srdce k němu totiž neodmyslitelně náleží i rozlišující moudrost. Nastavení druhé tváře není v každé situaci nejvhodnější řešení. Když už si bereme za příklad křesťanskou tradici, připomeňme si obraz, kdy Ježíš zuřivě vyhání z chrámu penězoměnce. Rozhodně to není snadné téma s jednoznačným návodem na správný postup. Bude záležet vždy na konkrétní situaci.
Pokračujeme dále v popisu pastí a děr na duchovní cestě. Je to často nevyvážený rozvoj složek osobnosti. Nezřídka jsme intelektuálně (po zhltání nesčetných knih, přednášek a moudrých debat v čajovnách či hospodách) velice na výši, už v podstatě osvícení, ale naše emoční inteligence a též etické žití pokulhávají daleko za přemoudřelým egem. Ruku v ruce s tím jde často pocit, jak jsme již duchovně na výši, nás se ty „nízké“ věci už netýkají, jsme mimo dualitu, morální standardy jsou jen jednou z iluzí a forem apod.
V podstatě se dá říci, kde je spiritualita, tam je, či lépe řečeno hrozí, spiritual bypassing. Jak bychom to vlastně nazvali hezky česky? Duchovní úlet by bylo dosti trefné označení. Odborněji se doslova jedná o duchovní, spirituální překlenutí, přemostění. To zní asi trochu krkolomně, ale odpovídá anglickému termínu. Možná bychom česky mohli užít hezkého přirovnání duchovní berlička. Nejspíš bude asi nejvhodnější ponechat anglický termín. Ovšem slovo přemostění inspiruje k trefnému obrazu. Naše mentální krajina není rovná plocha. Je členitá, u někoho více, u jiného méně, ale najdeme zde jak hory se širým výhledem tak hluboká údolí, kam ani sluneční paprsky nedopadají. V těchto přehlubokých údolích žijí či spíše živoří prapodivné postavy. Skryté v jeskyních či pod hladinou temné vody. Jsou to zosobnění našich dávných traumat, potlačených, protože přece neslušných představ, pocitů, v propastech vzniklých po nepřítomném otci či matce létají démoni nejistoty, strachu, nepřijetí. Tato temná zákoutí, vzniklá často jako dětské reakce na náročné, bolestivé situace, jsou nyní obvykle zatarasena velkými kameny, někdy dokonce takřka zabetonována. Jsou to často místa, o kterých ani nevíme či nechceme vědět. Za svou poutí za světlem, vyšším vědomím, čistou myslí, mystickým spojením s bohem, kosmickou energií, je napůl nevědomky nezřídka raději překleneme, přemostíme. Divné, temné, zvrácené, hněvivé aspekty nás samých se moc nehodí do krámu. Ano, někteří mluvíme o transformaci svých temných stránek, ale zda tak skutečně činíme, je velmi diskutabilní. Můžeme roky a roky kráčet duchovní cestou, aniž bychom kdy do tohoto hlubokého údolí vůbec pořádně vkročili. Ovšem pokud to neuděláme my, existence sama nás nezřídka donutí k sestupu do podsvětí. A nebývá to zkušenost, kterou bychom přivítali s otevřenou náručí a zařadili do své sbírky spirituálních otevření a satori. Přesně naopak se může jednat o velice děsivé, temné, náročné období, kdy se rozpadáme a vědomí se dostává na samou hranici zdravého rozumu, někdy až za ni. Nazýváme tento čas temnou nocí duše, psychospirituální krizí, jazykem jungovské psychologie dochází k aktivaci stínových složek osobnosti, mocné síly, prazákladní energie zvané archetypy, se v tento čas prohání naším vědomím, skládačka naší osobnosti se chvěje, praská, hroutí se jako domeček z karet. Nejedná se většinou o mystické povznášející světelné zážitky, v nichž se naše já rozpouští v blažené kosmické jednotě. Existence ukazuje hledači absolutna, že má i svou temnou, zvrácenou, šílenou, destruktivní stránku. A je to stránka i nás samých.
Rozhodně ne u každého musí tato fáze proběhnout takto dramaticky či nemusí třeba proběhnout vůbec. Je to velmi individuální, nepředvídatelné stejně jako je nepředvídatelná a neuchopitelná celá cesta ducha. Toto je zase velmi široké a důležité téma, kterému se komplexněji můžeme věnovat v samostatném textu. Nyní v rámci spirituálního přemostění si jej uvádíme, protože podhodnocení či nepřijímání vlastních negativit, temných stránek osobnosti, vyhýbání se starým šrámům, traumatům, bolestem či životním nárokům je jednou z jeho nejčastějších forem. Na naši omluvu, která nám ale před zákonem vesmíru příliš nepomůže, řekněme, že tak většinou nečiníme vědomě, naše snaha a úsilí o poznání, vnitřní rozvoj jsou většinou ryzí a upřímné. Ale neznalost zákona neomlouvá.
Na západ od našich hranic jsou pasti duchovna lépe známé, přece jen rozvoj spirituality je spojen s jejím boomem v 60. letech a k nám se dostal v podstatě se třicetiletým zpožděním. Toto zpoždění způsobuje, že jsme možná častěji dost naivní v očekáváních velkých výsledků. Možná je to i přirozená součást vývoje, určitá fáze, která ovšem může přetrvávat dlouhou dobu než si uvědomíme určité uvíznutí, zanedbání.
Víme, že sebepoznání nepřináší automaticky klid a pohodu. Často právě naopak, otevře, rozvíří kaly, rány, temnoty – tedy pokud je opravdové. Není to ozdůbka a příjemné, romantické téma pro čajovny a festivaly, šminka na naší masce, náš pečlivě vytvořený sebe obraz velice duchovních bytostí. Opravdová spiritualita není ono opium lidstva, jak trefně mluvili o náboženství soudruzi Marx, Mao a další, a proč spousta lidí hledí na duchovní scénu s despektem. Správně totiž vyciťují, že mnoha z nás slouží spíše jako útěk od bolavého sebe a od života na zemi. Není to mluvení o nepodmíněné lásce, zatímco v reálném životě city potlačujeme, protože nás bolí, pálí, ochromují. Spíše než co jiného jde o setkávání se s celostí sebe sama, různými aspekty bytí, i s bolestivými šrámy, nedokonalostmi, divnými pocity, strachem, úzkostí, hněvem, závistí.
Pokud se najdeme, tedy uvědomíme, v zajetí duchovního bypassu, na útěku před sebou v domnění, že právě k sobě jdeme, na cestě k transcendování a rozpuštění ega, když pořádně žádné nemáme, v zářných výšinách klidu a jednoty bez reálného uzemnění a kontaktu s životem, svým tělem a udusanými dětskými pocity, jsou často mnohem vhodnější přístupy psychoterapeutické než čistě meditativní. Ideálně s podporou terapeuta, který má vhled a zkušenost s oběma typy vnitřní práce. Není to žádná hanba, jedná se naopak o velké uvědomění a možnost skutečného posunu na vnitřní cestě. Jaké je hlavní motto, které má charakterizovat tuto fázi procitnutí? Opravdovost, přijetí, vnitřní poctivost.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Váš komentář k tomuto článku můžete přidat na www.facebook.com/centrum.lavka
Roman Žižlavský | blog |
Téma tohoto textu nemusí být pro každého úplně příjemné, ale věřím, že je potřebné. Pojednáme o odvrácené straně sebepoznání. Zmíníme možné nástrahy, jámy, do nichž je možné s hlavou plnou ideálů a dobrých úmyslů velice snadné spadnout. A klidně se v nich ráchat roky a roky nevědouc, že namísto opravdového pokroku a poznání jen podporujeme neprospěšné vnitřní struktury.
Tato slepá místa jsou na západě už relativně známými oblastmi, tam mají přece jen s otevřenou spiritualitou delší zkušenost než u nás. Existuje pro ně dokonce speciální termín - spiritual bypass. Poprvé jej použil americký psycholog John Welwood v roce 1984. Označuje velmi častý jev, tedy použití spirituality, duchovní cesty jako určitého útěku, vyhýbání se bolestivým pocitům, stavům, nezahojeným ranám, traumatům, nárokům obyčejného života. Tento jev nejspíš pramení v naší běžné tendenci vyhýbat se všemu nepříjemnému. Což je na obecné úrovni pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá. Spiritual bypass je možné považovat za jakýsi stín duchovní praxe, závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Naprosto většinou se nejedná o vědomý akt, ale na důsledcích to nic nemění. Tím, že o něm ale budeme mluvit, může to mnoha z nás ušetřit velké trápení a tápání.
V rámci duchovní praxe se spiritual bypass projevuje kupříkladu jako tendence k silnému, přehnanému, studenému nadhledu, odulpění, emocionální ztuhlosti a potlačení – jde tedy o určité, řekněme odseknutí se od prožívání, postoj nadhledu, který nepramení v moudrosti, ale ve strachu, což si často meditující neuvědomuje (či odmítá uvědomit).
Patří sem dále přehnaný důraz na pozitivno. Takový ten velice pozitivní náhled na vše, vše je fajn a krásné, úžasné a máme se všichni rádi, všechno je jedna pozitivní vibrace, vesmír, bůh je láska, cítím se každý den lépe a lépe. Možná to znáte sami, často to na člověka padá při návštěvě obchodů s new age proprietami, z letáčků a knih a povídání některých „super lidiček“. S tímto je spojen strach z hněvu, který je vnímán jako špatný, negativní. Velmi často je to problém mužů, kteří často slyší, jak mají být hodní, citlivý, empatičtí. Je v pořádku podporovat tyto vlastnosti, ovšem pokud je stejně tak podpořena výchova k umění práce s mužskou silou. Práce s hněvem, hlavně tím pramenícím z dávných dětských bolestí a chybějících pozitivních vzorů, je velké téma nejen pro muže.
Do tohoto ranku náleží také naivní, slepý soucit – přece všechno a všechny musíme mít rádi. Soucítění ale není podporování zlého, Ježíš nepřinesl pouze pokoj, ale i meč, soucítění může být i drsné, když je třeba. Kromě citlivého srdce k němu totiž neodmyslitelně náleží i rozlišující moudrost. Nastavení druhé tváře není v každé situaci nejvhodnější řešení. Když už si bereme za příklad křesťanskou tradici, připomeňme si obraz, kdy Ježíš zuřivě vyhání z chrámu penězoměnce. Rozhodně to není snadné téma s jednoznačným návodem na správný postup. Bude záležet vždy na konkrétní situaci.
Pokračujeme dále v popisu pastí a děr na duchovní cestě. Je to často nevyvážený rozvoj složek osobnosti. Nezřídka jsme intelektuálně (po zhltání nesčetných knih, přednášek a moudrých debat v čajovnách či hospodách) velice na výši, už v podstatě osvícení, ale naše emoční inteligence a též etické žití pokulhávají daleko za přemoudřelým egem. Ruku v ruce s tím jde často pocit, jak jsme již duchovně na výši, nás se ty „nízké“ věci už netýkají, jsme mimo dualitu, morální standardy jsou jen jednou z iluzí a forem apod.
V podstatě se dá říci, kde je spiritualita, tam je, či lépe řečeno hrozí, spiritual bypassing. Jak bychom to vlastně nazvali hezky česky? Duchovní úlet by bylo dosti trefné označení. Odborněji se doslova jedná o duchovní, spirituální překlenutí, přemostění. To zní asi trochu krkolomně, ale odpovídá anglickému termínu. Možná bychom česky mohli užít hezkého přirovnání duchovní berlička. Nejspíš bude asi nejvhodnější ponechat anglický termín. Ovšem slovo přemostění inspiruje k trefnému obrazu. Naše mentální krajina není rovná plocha. Je členitá, u někoho více, u jiného méně, ale najdeme zde jak hory se širým výhledem tak hluboká údolí, kam ani sluneční paprsky nedopadají. V těchto přehlubokých údolích žijí či spíše živoří prapodivné postavy. Skryté v jeskyních či pod hladinou temné vody. Jsou to zosobnění našich dávných traumat, potlačených, protože přece neslušných představ, pocitů, v propastech vzniklých po nepřítomném otci či matce létají démoni nejistoty, strachu, nepřijetí. Tato temná zákoutí, vzniklá často jako dětské reakce na náročné, bolestivé situace, jsou nyní obvykle zatarasena velkými kameny, někdy dokonce takřka zabetonována. Jsou to často místa, o kterých ani nevíme či nechceme vědět. Za svou poutí za světlem, vyšším vědomím, čistou myslí, mystickým spojením s bohem, kosmickou energií, je napůl nevědomky nezřídka raději překleneme, přemostíme. Divné, temné, zvrácené, hněvivé aspekty nás samých se moc nehodí do krámu. Ano, někteří mluvíme o transformaci svých temných stránek, ale zda tak skutečně činíme, je velmi diskutabilní. Můžeme roky a roky kráčet duchovní cestou, aniž bychom kdy do tohoto hlubokého údolí vůbec pořádně vkročili. Ovšem pokud to neuděláme my, existence sama nás nezřídka donutí k sestupu do podsvětí. A nebývá to zkušenost, kterou bychom přivítali s otevřenou náručí a zařadili do své sbírky spirituálních otevření a satori. Přesně naopak se může jednat o velice děsivé, temné, náročné období, kdy se rozpadáme a vědomí se dostává na samou hranici zdravého rozumu, někdy až za ni. Nazýváme tento čas temnou nocí duše, psychospirituální krizí, jazykem jungovské psychologie dochází k aktivaci stínových složek osobnosti, mocné síly, prazákladní energie zvané archetypy, se v tento čas prohání naším vědomím, skládačka naší osobnosti se chvěje, praská, hroutí se jako domeček z karet. Nejedná se většinou o mystické povznášející světelné zážitky, v nichž se naše já rozpouští v blažené kosmické jednotě. Existence ukazuje hledači absolutna, že má i svou temnou, zvrácenou, šílenou, destruktivní stránku. A je to stránka i nás samých.
Rozhodně ne u každého musí tato fáze proběhnout takto dramaticky či nemusí třeba proběhnout vůbec. Je to velmi individuální, nepředvídatelné stejně jako je nepředvídatelná a neuchopitelná celá cesta ducha. Toto je zase velmi široké a důležité téma, kterému se komplexněji můžeme věnovat v samostatném textu. Nyní v rámci spirituálního přemostění si jej uvádíme, protože podhodnocení či nepřijímání vlastních negativit, temných stránek osobnosti, vyhýbání se starým šrámům, traumatům, bolestem či životním nárokům je jednou z jeho nejčastějších forem. Na naši omluvu, která nám ale před zákonem vesmíru příliš nepomůže, řekněme, že tak většinou nečiníme vědomě, naše snaha a úsilí o poznání, vnitřní rozvoj jsou většinou ryzí a upřímné. Ale neznalost zákona neomlouvá.
Na západ od našich hranic jsou pasti duchovna lépe známé, přece jen rozvoj spirituality je spojen s jejím boomem v 60. letech a k nám se dostal v podstatě se třicetiletým zpožděním. Toto zpoždění způsobuje, že jsme možná častěji dost naivní v očekáváních velkých výsledků. Možná je to i přirozená součást vývoje, určitá fáze, která ovšem může přetrvávat dlouhou dobu než si uvědomíme určité uvíznutí, zanedbání.
Víme, že sebepoznání nepřináší automaticky klid a pohodu. Často právě naopak, otevře, rozvíří kaly, rány, temnoty – tedy pokud je opravdové. Není to ozdůbka a příjemné, romantické téma pro čajovny a festivaly, šminka na naší masce, náš pečlivě vytvořený sebe obraz velice duchovních bytostí. Opravdová spiritualita není ono opium lidstva, jak trefně mluvili o náboženství soudruzi Marx, Mao a další, a proč spousta lidí hledí na duchovní scénu s despektem. Správně totiž vyciťují, že mnoha z nás slouží spíše jako útěk od bolavého sebe a od života na zemi. Není to mluvení o nepodmíněné lásce, zatímco v reálném životě city potlačujeme, protože nás bolí, pálí, ochromují. Spíše než co jiného jde o setkávání se s celostí sebe sama, různými aspekty bytí, i s bolestivými šrámy, nedokonalostmi, divnými pocity, strachem, úzkostí, hněvem, závistí.
Pokud se najdeme, tedy uvědomíme, v zajetí duchovního bypassu, na útěku před sebou v domnění, že právě k sobě jdeme, na cestě k transcendování a rozpuštění ega, když pořádně žádné nemáme, v zářných výšinách klidu a jednoty bez reálného uzemnění a kontaktu s životem, svým tělem a udusanými dětskými pocity, jsou často mnohem vhodnější přístupy psychoterapeutické než čistě meditativní. Ideálně s podporou terapeuta, který má vhled a zkušenost s oběma typy vnitřní práce. Není to žádná hanba, jedná se naopak o velké uvědomění a možnost skutečného posunu na vnitřní cestě. Jaké je hlavní motto, které má charakterizovat tuto fázi procitnutí? Opravdovost, přijetí, vnitřní poctivost.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Váš komentář k tomuto článku můžete přidat na www.facebook.com/centrum.lavka