Smrt a umírání z naší perspektivy
„Existují v zásadě dva způsoby, jak se vyrovnat se smrtí, dokud jsme naživu. Buď ji můžeme ignorovat, nebo se k ní postavit čelem a jasně o ní uvažovat, abychom zmenšili utrpení, které může přinést... Stejně důležité jako příprava na vlastní smrt je pomáhat druhým, aby umírali dobře a klidně. Jako novorozené děti jsme byli všichni bezmocní a nepřežili bychom bez lásky a péče, které se nám dostalo. Ani umírající nejsou mnohdy schopni sami sobě pomoci, a proto se jim snažme ulehčit v jejich potížích a úzkosti, jak jen můžeme." J. S. 14. Dalajlama |
||
Přijetí vlastní konečnosti Smrt je nevyhnutelnou součástí života. Je jisté, že jednou zemřeme, jen nevíme kdy. Přesto se myšlenkám na svůj konec většinou raději vyhýbáme. Je to pochopitelné – umírání často přináší bolest a trápení, zatímco lidská mysl přirozeně hledá, co je pro ni příjemné. Na druhou stranu, konfrontace s nepříjemnými aspekty života nám může otevřít nové obzory a mnohdy ovlivňuje ve svých důsledcích naší existenci pozitivně. Umírání jako cesta k vnitřnímu uzdravení Uvědomění si vlastní smrtelnosti se může stát prostředkem k hlubšímu uzdravení, ke získání vnitřní celistvosti a k objevení toho, co je pro nás skutečně důležité. Smrt nastavuje zrcadlo našemu způsobu života. Pokud se tohoto pohledu nezalekneme, získáme příležitost využít co nejsmysluplněji čas, který máme k dispozici. Důstojné završení života Stáří, nemoc ani smrt nemusí být doménou utrpení. Přinášejí bezpochyby své těžkosti, které nechceme zlehčovat. Umírání však také může znamenat důstojné završení života, přirozený přechod či dokonce konečné osvobození, jak říká americká thanatoložka a zenová mistryně Roshi Joan Halifaxová, Ph.D. |